Drtivá většina lidí se rozčiluje nad tím, že všichni hledí jen na
vnější krásu a na tu vnitřní kašlou. Že tlustá holka nemá šanci se
prosadit, i kdyby měla sebehezčí oči nebo vlasy, hezčí než většina (ať
už přirozeně nebo nepřirozeně) hubenejch holek, prostě jen proto, že je
tlustá, a jako tlustou (a tudíž ošklivou) ji ostatní budou posuzovat
ještě dřív, než stihnou zjistit, jestli je to extrémně hodná holka nebo
zákeřná potvora, nebo prostě jen normální slečna, co sice mluví jako
dlaždič, ale ve skříni má sbírku plyšáků z dětství.Ano, soudíme podle vzhledu, ale jednu věc si musíme uvědomit. Můžeme si za to jen a jen sami.
Nemůžu se zbavit dojmu, že to začíná už od dětství. Podívej, jak je ta malá holčička na pískovišti zaprasená, chceš bejt taky takový čuně? Ne. Tak si hraj opatrně, ať se neumažeš. A nekoukej na toho sousedovic divnýho kluka v černým, kdo ví, co by ti moh udělat. A jdi pryč od toho velkýho psa, probůh!
Pokračuje to a pokračuje, vzhledový předsudky se hromadí (nebo vy jste jako děti neměli brejlouny za šprty, případně neměli kvůli brejlím za šprta vás, nehledě na vaše reálný školní výsledky?), a když se dostaneme do puberty, kde začíná to pravý vytváření vlastního osobitýho názoru, zaútočí na nás časopisy, internet, televize, cokoliv, a vnucuje nám to ten svůj jedinej pravej názor na politiku, hudbu, filmy, společnost a, no ano, i na krásu.
A zrovna u tý krásy se na vnitřní většinou moc nesoustředí. Přiznejme si to, 'nebuď tak výbušná' nezavání ani zdaleka tak čteným článkem jako 'pět kroků ke kočičím očím'.
Kluci to mají v jistým ohledu o fous lehčí. Z každýho časopisu, jehož jsou cílová skupina, na ně neřve, jací by měli být, aby se mohli směle prohlašovat za ideál. Možná na ně řvou, co mají mít (ale to i na holky), aby bylo správně kchůl a in, ale přece jen, získávání materiálních statků (když to není krádeží) se mi zdá poněkuď míň nebezpečné než to, do čeho časopisy nutí něžnější pohlaví.
Přiznám se, dívčí časopis jsem neotevřela už tak šest let, ale jak se tak koukám na takovou Krásnou, upřímně pochybuju o tom, že se od mých šestnácti něco výrazně změnilo.
Zhubni, nalič se a pořiď si pěkný hadříky. A budeš kočka.
Občas se vyskytne nějakej ten alibistickej pokus sdělit světu, že 'It's what's inside that counts, my friend', ale těžko tomu věřit, když otočíte stránku a zjistíte, že inside, neboli v žaludku, byste měli mít ke snídani jabko, ke svačině jogurt, na oběd tři lžíce těstovinovýho salátu... Nejspíš chápete, kam tím mířím.
Teď budu až bolestně osobní a upřímná.
Já nikdy nebyla z nejhubenějších holek. Což neznamená, že jsem byla tlustá, moje váha se i přes větší poprsí a kapku těžší podvozek pořád držela v normálu (nemluvě o pase, pro kterej by se většina padesátikilovejch krasavic musela naprosto brutálně seškrtit korzetem), znamená to jen tolik, že jsem vážila víc než většina holek okolí... a všechny v časopisech.
Víte co?
Měla jsem tehdy pocit, že jsem hrozně tlustá. Ošklivá. Hodně ošklivá. Měla jsem pocit, že mi nikdy nic nebude slušet, snažila jsem se vymyslet, jak co nejlíp zakrýt boky, studovala jsem, jak nezdůrazňovat prsa... Stejně jsem nic podle těch tipů nenosila, jelikož jsem se v tom prostě necejtila. A tím spíš jsem si přišla ošklivá. Ošklivá a nesebevědomá.
Našla jsem si tehdy svůj styl, černá barva, podmalovaný oči, na ruce stahovák a v uších metal. Měla jsem hadry z New Yorkeru (tehdy hrozně frčel rockovej styl a to oblečení ještě za něco stálo), ale i pánský trička kapel. Jo, našla jsem se, vybudovala jsem si sebevědomí, ale hezká jsem si pořád nepřišla. Protože jsem nebyla krásná podle časopisů. Krásná a hubená.
Ne, nespadla jsem do anorexie ani podobnýho svinstva. Na anorexii nemám dost sebekázně (a naopak mám víc než dost chutí), a mám se přece jen trochu moc ráda. Ne, naopak, já postupem času ještě přibrala. Dost.
Můj styl se změnil. Ne, jinak. Rozšířil. Mám pořád černý trička (i kapel, i když dámský) a i jeden stahovák (což mi připomíná, kde je, kurva, ten můj jednořadej?!), ale právě tak mám i barevný tílka, různý šátky, na krku nosím korále (teda, ko-ra-le, já si tu reklamu prostě neodpustím, protože je i jejich výrobkyni prostě zbožňuju) a vlastním sbírku náušnic, na kterou bych se, zejména kvůli výraznosti některejch kousků, v šestnácti neodvážila ani pomyslet. Jo, a vlasy si barvím načerveno.
Nebojím se poutat na sebe pozornost. I když, na to bych ani ty šperky nepotřebovala, stačí zadek. U pánský části obyvatelstva hlubší výstřih.
Přijdu si hezká? Nebo rovnou krásná?
No... Ale jo. Koukat se na to dá. A s každým kilem dolů je to lepší. Ještě tak patnáct, dvacet (to je odhad,jelikož hraju spíš na centimetry a možnost oblečení starejch triček), a klidně o sobě řeknu, že jsem i docela pěkná.
Když se teda moje vlasy zrovna nerozhodnou, že dvanáct hodin po umytí je bezva doba na absolutní zplihnutí.
Jen občas...
Občas sáhnu do skříně a vytáhnu džíny, co jsem nosila v šestnácti. Prohlídnu si je. A řeknu si...
"No kurva, PROČ že jsem si to tehdy myslela, že jsem TLUSTÁ?!"
Žádné komentáře:
Okomentovat