Jakákoliv náhoda...

Téma týdne 'Náhoda je blbec' a povídka v mym prakticky klasickym stylu. Je taková milá, hezká, roztomilá, vtipná a především, PŘEDEVŠÍM teplá. Vážně, to vás to ještě baví číst? Teda, nemyslete si, mě to pořád baví psát, ale jak to stěhuju, říkám si... Není toho moc?

Políbil jsem jeho nahý hrudník. Položil jsem hlavu a cítil zběsilé bušení jeho srdce, slyšel jeho rychlý dech. Tělo se mi třáslo, každičký nerv byl přecitlivělý. Když mě rukou pohladil po zádech, jako by mi tělem projel elektrický proud.
„Mhm, no sakra...“ zamumlal jsem. „Tohle teda bylo něco.“
„To jo,“ vydechl. „Tomuhle říkám kvalitní sex.“
„Tomuhle říkám GENIÁLNÍ sex,“ opravil jsem ho. „Jakákoliv náhoda nás svedla dohromady, jsem jí za to vážně vděčnej.“
„Náhoda...“ frkl. „Poděkuj tomu mýmu kámošovi, že nepřišel. Heterák zkurvenej. Určitě někde cestou potkal nějakou holku a teď ji někde hobluje...“
„Tohle bude znít trochu domýšlivě,“ řekl jsem a políbil jeho od potu slaný hrudník, „ale to mi chceš vážně říct, že bys radši trávil dnešní večer se svým heterosexuálním kamarádem, zcela jistě nepřefiknutelným, když je ještě kamarád, než tímhle báječným sexem?“
„Ale to víš, že ne...“ zavrněl mi do ucha a jeho jedna ruka sklouzla k mému zadku. „Ty a tvoje prdelka jste ta nejlepší společnost, jakou bych si mohl pro dnešek přát. Ale věř, že sbalit mě by ti trvalo mnohem dýl, kdybych dvacet minut nestál jak idiot před tím nákupním centrem a nemrznul!“
„Mnohem dýl? O kolik tak?“ zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se mu do očí.
„No...“ zamyslel se. „Tak o pět, možná i deset minut?“
„Jsi docela kurva, co?“ ušklíbl jsem se.
„JÁ?“ zeptal se pohoršeně. „To ty tady nastavuješ zadek, kotě.“
„Ale TY ses nechal sbalit,“ zasmál jsem se a trochu se posunul směrem nahoru, abych mohl zabořit nos do jeho zpocených blonďatých vlasů. „Když já tě tam nemohl nechat jen tak stát. Už jsi málem začal modrat. Musel jsem ti nabídnout zahřátí. Byla to moje společenská povinnost!“
„Mhm...“ Jeho nehty mě něžně škrábaly po zádech. „Víš, už mi zase začíná bejt zima. Docela bych si dal příjemnou... horkou... koupel...“
„A já a moje prdelka jsme taky zvaný?“ kousl jsem se do rtu.
„Zvaný? Ne, vy máte účast POVINNOU!“
„Výborně,“ zaculil jsem se a posadil se, i když moje unavené svaly se pokusily protestovat. „Jdeme do koupelny, kotě.“

Ráno jsem byl celý rozlámaný, ale spokojený (a uspokojený) tak, jako už dlouho ne. Noc plná skvělého sexu. Probuzení, jaké jsem nečekal.
Popravdě, vážně jsem myslel, že bude pryč. Většina kluků se v noci vypaří. Ale tenhle zůstal, a ráno jsme se vzbudili tak propletení, že jsem si ani nebyl přesně jistý tím, které končetiny jsou moje a které jeho.
A dokonce se nepokusil ani trapně vycouvat s výmluvou, že nám skočí koupit něco k snídani. Tedy, ŘEKL, že nám skočí koupit něco k snídani, ale navzdory všem očekáváním se s tou snídaní vážně vrátil. Což mi skoro vyrazilo dech.
„Hele, dávej si bacha,“ řekl jsem, když jsem před něj pokládal hrnek s kávou. „Protože míříme přímo k tomu, abych se do tebe bláznivě zamiloval!“
„No, já bych proti tomu nic neměl,“ mrkl. „Pokud pro tebe teda vztah neznamená celibát. Protože to bych proti tomu měl všechno!“
„Celibát? Buď tak laskav a nemluv v mým bytě sprostě, ano?!“ zasmál jsem se. „Ach, nevěřil bych, že budu Maxovi za tu jeho migrénu tak vděčnej...“
„Maxovi?“ zamrkal. „Jak víš, jak se jmenuje můj kámoš, a jak víš, proč včera nepřišel?“
„Co?“ vytřeštil jsem oči. „Max je MŮJ kámoš, kterýmu jsem včera musel jít do obchoďáku koupit prášky na migrénu, protože jim doma došly, i když jeho matka je chodící lékárna, jemu bylo zle a doma neměl nikoho, kdo by mu pro ně mohl skočit. Hm, to mi připomíná, že jsem k němu kapku... nedošel. Zvláštní, že se mi nesnažil dovolat...“
„Já tuším, čím to bude,“ zavrčel blonďák proti mně. „Max je MŮJ kámoš. Se kterým jsem se  měl před tím obchoďákem sejít. A kterej mi dneska ráno psal, že se hrozně omlouvá, že nepřišel, ale že měl přímo HROZNOU migrénu.“
„Hm...“ kousl jsem se do rtu. „Max. Devatenáct. Tmavý vlasy. Po ramena. Lehce vlnitý. Zelený oči, hrozně hezkej, štíhlej. Úžasnej vkus. Na první pohled teplej, ale ve skutečnosti trapně čistokrevnej heterák, kterýho prostě nemůžeš opít a přefiknout, ať se snažíš, jak chceš?“
„Jo, myslím, že mluvíme o tý samý osobě.“
„Asi si začínám myslet, že naše setkání nebylo... zdaleka tak náhodný, jak jsme si mysleli,“ odkašlal jsem si. „Skoro to vypadá, jako by to... nastražil. Mně to přišlo hned podezřelý, když trval na tom, abych ty prášky šel KOUPIT, když jsem mu mohl donýst nějaký od sebe...“
„No, aspoň nemusíš mít výčitky, že jsi k němu nedorazil,“ ušklíbl se. „Do prdele, já ho ZABIJU!“
„Výborně,“ kývl jsem. „Po snídani k němu můžeme jít. Milerád ti pomůžu.“
„Pch,“ frkl. „Ještě jsem mu ráno psal, že díky tomu, že nedorazil, jsem potkal úžasnýho kluka. Odepsal, že to je fajn a že náhoda je blbec. Hm. Měl bych pro něj pár peprnějších označení. Náhoda, pche... On je normální dohazovač!“
„No, když ho to baví. Hele, vážně jsi teď řekl 'úžasnýho kluka'?“ zaculil jsem se. „To jsi mu fakt psal?“
„No jasně. Nejsi snad úžasnej?“
„Já...“ Kousl jsem se do rtu. „Asi bys nebyl pro trochu sexu na stole, co?“
„Nech mě dopít kafe.“