Tak jo, tohle měl bejt, v rámci posledního kola literární soutěže u Sussanah, pokus o fejeton. Nevím, nakolik se povedl, ale, no, stejně ho mám nějak ráda. A víte, co na něm mám ÚPLNĚ nejradši? Že jeho pointa už neplatí... XD
To bylo tehdy, když se moje jediné džíny zničehonic rozhodly přestat
držet pohromadě a s charakteristickým zvukem trhané látky mě sprostě
zradily. Naštěstí se tak stalo až poté, co jsem se vrátila domů (co já
vím odkud), takže jsem byla ušetřena ztrapnění na veřejnosti, ale
deseticentimetrový škub mi zcela jasně oznamoval, že tyhle kalhoty si už
vezmu (po zašití, přirozeně) leda tak na turistický výlet do nějaké
všemi bohy (a co především, LIDMI) zapomenuté oblasti.
Byla jsem v háji. Naprosto.
Jak už jsem se zmínila, byly to moje jediné džíny. Moje jediné KALHOTY. Sukni nevlastním. V překladu, ty džíny, které se na mě teď na jednom stehně nepatřičně usmívaly, byly to jediné, čím jsem mohla zakrýt spodní polovinu svého těla.
Po provizorním zastehování se sice ukázalo, že při troše opatrnosti spojené s eliminací veškerých rychlých pohybů by se daly vzít na sebe aspoň na ten nákup NOVÝCH kalhot, protože když jsou na těle, díra není tak zase tak nápadná, ale v háji jsem byla nadále.
Víte, já mám postavu tak trochu... ehm... Jak jen to...
No prostě mám velkou prdel.
A měla jsem ji, co jen pamatuju, i když uznávám, že před pár lety byla o poznání menší. Menší, ale pořád nekonfekčně velká. Rozdíl mezi zadkem a pasem je u mě i teď několik velikostí, nemluvě o tom, že ten velký zadek se prudce svažuje směrem k poměrně štíhlým zádům.
Kdo je na tom podobně, nejspíš chápe, kde je můj problém. Kalhoty mi nad zadkem nikdy, ale nikdy nesedí. Absolutně vždycky aspoň o kousek odstávají, takže bez pásku nedám ani ránu. Když se o to pokusím, jen cítím, jak se látka vzadu posouvá dolů. Při každém kroku, ba i pohybu. A sakra rychle.
Když tohle spojíte s pár kily navíc, shánění kalhot se zákonitě musí stát malou noční můrou, které se budete vyhýbat tak dlouho, jak jen to bude možné. Až dopadnete jako já, a budete ji muset podstoupit za poněkud... ztížených podmínek.
Je to takhle.
Už dávno vím, že pokoušet se sehnat padnoucí kalhoty u našich orientálních spoluobčanů je ztráta času. Když odečtu tu nepříjemnou ženskou u těch nejbližších a nejlépe zásobených, co člověku stojí za zadkem v okamžiku, kdy se na nějaké zboží jenom podívá, pořád je tu ten drobný nepříjemný fakt, že na moji hruškovitou postavu jsem u nich za poslední roky něco našla jen jednou. (I když to zase byly ty nejúžasnější kalhoty, co jsem kdy měla, nutno dodat) Všechno ostatní je mi přes stehna a zadek narvané, ale do pasu bych se vešla dvakrát. Z toho plyne, že ve chvíli, kdy se moje jediné džíny vzdaly, na známý krámek poblíž Tesca jsem ani nepomyslela.
Obchodní centrum se tvářilo jako velmi vhodné lovecké území. Dostatek nejrůznějších moderních a módních obchodů, řeklo by se. No jo, jenže... Pamatujete ještě, jak jsem mluvila o těch kilech navíc?
Tady mají věci jen do velikosti 42 (a i ta se tváří spíš jako 38 maximálně), tamhle taky, jinde pro jistotu jen do čtyřicítky, a tam, kde by tu moji šestačtyřicítku (a i větší) měli, tam zase mají jen kalhoty, které obléknu leda tak po té VĚKOVÉ čtyřicítce.
Ne, teď kecám. Ani tehdy ne.
Musím ovšem přiznat, že je jeden obchod, který má normální džíny (což znamená ty, co nejsou elegantně vyšisované a účelově rozervané, protože rozervat je umím sama, jak už víme) v mojí velikosti, a sem tam i nějakém tom normálním střihu.
Takže na rovinu, to, co měl být lovem, se vlastně stalo jen návštěvou jednoho ověřeného obchodu, což ovšem z celé akce nedělalo méně adrenalinovou záležitost, to mi věřte.
Když jsem vešla do obchodu a zběžně se rozhlédla, zrak mi hned padl na stojan s kalhotami a velkou cedulí se sdělením, že ony kalhoty stojí jen pětikilo. Bezmyšlenkovitě jsem k němu vykročila. Černé, nebo spíš šedočerné, čili plně splňující mé požadavky na barvu (černá nebo zatraceně tmavě modrá, středně modrou brát v případě krajní nouze, světlou vůbec, to by byla sebevražda), materiál příjemný, velikost mají... Zázrak? Popadla jsem je a šup do kabinky. Po složitém rozšněrování bot s ocelovou špičkou a opatrném vysvlečení jsem si úlovek oblékla, zapnula...
Malý tip. Než si jdete v obchodě kalhoty zkoušet, prohlédněte si je CELÉ. Nenechte se zlákat tím, že se zdá, že splňují všechno, co po nich chcete. Protože pak, jako já, můžete v kabince najednou zjistit, že jeden požadavek, dost možná poněkud zásadní, tedy rozhodně nesplňují.
Koho vlastně napadne vyrábět skinny džíny v téhle velikosti?! Chci říct, vím, že jsou moderní (ačkoliv si je většina lidí ve skutečnosti nemůže dovolit) a kdesi cosi, ale upřímně, každému idiotovi musí být jasné, že široké boky a tlusté nohy budou v ultraúzkých nohavicích vypadat prostě... blbě.
Takže sundat, potlačit touhu poptat se u prodavačky po kontaktu na vedení společnosti a jít si vybírat dál.
Veškeré další džíny visící na stojanech byly zamítnuty s tím, že patnáct set za kalhoty přece jen nedám, a moje pozornost se tudíž nuceně přesunula na regál s džínami úhledně složenými. Úhledné složení a já? Chudáci prodavačky, až odejdu.
Každopádně.
Srdce mi zaplesalo, když jsem po projití hromádky skoro černých kalhot, která byla oproti těm okolním podstatně menší, našla jedny v přesně svojí velikosti. Střihem nejenže NEskinny, ale dokonce i lehce do zvonu. Je to vůbec možné?
Pak jsem si všimla nenápadné malé cedulky informující o velkém zlevnění. Utržený knoflík.
Ježto se mi nechtělo riskovat, že při přidělávání knoflíku nového se zmrzačím (nemluvě o tom, že moje dříve oblíbená černá bundička mě naučila, že když se urve knoflík, co je na principu toho na džínách, jiný už tam dlouhodobě držet prostě NEBUDE), kalhoty jsem zahodila, zanadávala si a přistoupila k další hromádce.
Další kalhoty v odpovídající velikosti, co jsem našla, se ukázaly být podstatně menší, než tvrdila cedulka, a ačkoliv přes zadek jsem je po krátkém boji přetáhla, na zapnutí mi chybělo dobrých deset centimetrů. Zahodit, přestat si v hlavě formulovat sprostý mail o tom, že číslovat kalhoty podle reálných mír snad není takové problém, ne, a dál.
Výběr dostatečně tmavých kalhot už prakticky žádný, a mě na okamžik napadlo, že to přece jen zkusím u těch Vietnamců.
A pak jsem je vyhrabala.
Barva? Odpovídající. Velikost? Podle cedulky ano, v reálu se uvidí. Střih? Rovný. Ne ideální, ale co už. Zbytečné ozdoby? Ne. Cena? V mezích rozpočtu.
Že by? ŽE BY?
Do kabinky jsem vešla s tím, že jestli ani tohle nevyjde, buď se zkusím podívat jinde, nebo začnu nosit sukně. Po víc než půl hodině strávené v obchodě jsem byla značně bez nálady, a díky věčně zírající ochrance pomalu rostla moje paranoia. Nemluvě o tom, že po třech vysvlečeních se provizorní zastehování začalo tvářit poněkud... nedůvěryhodně.
Ale právě tehdy se stal ten opravdový zázrak. Kalhoty jsem nejen oblékla, ale i zapnula. Při mírném vydechnutí, přiznávám.
Látka povolí, přesvědčovala jsem se. A nevypadají špatně. Docela slušně sedí. (Až na to prokleté místo nad zadkem, ale co, pásek mě bude provázet dál)
Nejradši bych ke kase vykročila přímo v nich, s tím, že tašku nechci, děkuji pěkně, odnesu si je na sobě, ale provokovat tlustého chlapa z ochranky se nejevilo jako nejlepší nápad, takže jsem je pěkně sundala a vydala se zaplatit jako normální člověk.
Odcházela jsem o nějakou tu korunu lehčí, ale přesto spokojená, protože, no, bylo to vlastně snazší, než jsem myslela, že bude. (A než bylo minule)
Když jsem se od obchodu vzdálila už pár metrů, zapřísahala jsem se, že zhubnu, abych příště měla větší výběr a kupování kalhot se z noční můry stalo... no, aspoň jen tak trochu nepříjemnou záležitostí. A abych nemusela doufat v další zázraky, protože příště by se už žádný stát nemusel.
Mimochodem, ty džíny, co jsem si tehdy hrdě odnesla, od té doby převzaly roli mých hlavních a jediných. Ač jsem se za těch pár měsíců několikrát zastavila v tom malém obchodě poblíž Tesca, nenašla jsem tam žádný kousek, který by odpovídal mým představám.
Svoje předsevzetí jsem překvapivě nedodržela, velikost zůstává na čísle 46.
A ty jediné kalhoty začínají být nějak podezřele prošoupané. Už jen čekám na to, jak se někdy, až si zase dám nohu přes nohu, ozve ten důvěrně známý trhavý zvuk, a celé výše popsaná historie se bude slavně opakovat.
Já snad vážně začnu nosit sukně...
Byla jsem v háji. Naprosto.
Jak už jsem se zmínila, byly to moje jediné džíny. Moje jediné KALHOTY. Sukni nevlastním. V překladu, ty džíny, které se na mě teď na jednom stehně nepatřičně usmívaly, byly to jediné, čím jsem mohla zakrýt spodní polovinu svého těla.
Po provizorním zastehování se sice ukázalo, že při troše opatrnosti spojené s eliminací veškerých rychlých pohybů by se daly vzít na sebe aspoň na ten nákup NOVÝCH kalhot, protože když jsou na těle, díra není tak zase tak nápadná, ale v háji jsem byla nadále.
Víte, já mám postavu tak trochu... ehm... Jak jen to...
No prostě mám velkou prdel.
A měla jsem ji, co jen pamatuju, i když uznávám, že před pár lety byla o poznání menší. Menší, ale pořád nekonfekčně velká. Rozdíl mezi zadkem a pasem je u mě i teď několik velikostí, nemluvě o tom, že ten velký zadek se prudce svažuje směrem k poměrně štíhlým zádům.
Kdo je na tom podobně, nejspíš chápe, kde je můj problém. Kalhoty mi nad zadkem nikdy, ale nikdy nesedí. Absolutně vždycky aspoň o kousek odstávají, takže bez pásku nedám ani ránu. Když se o to pokusím, jen cítím, jak se látka vzadu posouvá dolů. Při každém kroku, ba i pohybu. A sakra rychle.
Když tohle spojíte s pár kily navíc, shánění kalhot se zákonitě musí stát malou noční můrou, které se budete vyhýbat tak dlouho, jak jen to bude možné. Až dopadnete jako já, a budete ji muset podstoupit za poněkud... ztížených podmínek.
Je to takhle.
Už dávno vím, že pokoušet se sehnat padnoucí kalhoty u našich orientálních spoluobčanů je ztráta času. Když odečtu tu nepříjemnou ženskou u těch nejbližších a nejlépe zásobených, co člověku stojí za zadkem v okamžiku, kdy se na nějaké zboží jenom podívá, pořád je tu ten drobný nepříjemný fakt, že na moji hruškovitou postavu jsem u nich za poslední roky něco našla jen jednou. (I když to zase byly ty nejúžasnější kalhoty, co jsem kdy měla, nutno dodat) Všechno ostatní je mi přes stehna a zadek narvané, ale do pasu bych se vešla dvakrát. Z toho plyne, že ve chvíli, kdy se moje jediné džíny vzdaly, na známý krámek poblíž Tesca jsem ani nepomyslela.
Obchodní centrum se tvářilo jako velmi vhodné lovecké území. Dostatek nejrůznějších moderních a módních obchodů, řeklo by se. No jo, jenže... Pamatujete ještě, jak jsem mluvila o těch kilech navíc?
Tady mají věci jen do velikosti 42 (a i ta se tváří spíš jako 38 maximálně), tamhle taky, jinde pro jistotu jen do čtyřicítky, a tam, kde by tu moji šestačtyřicítku (a i větší) měli, tam zase mají jen kalhoty, které obléknu leda tak po té VĚKOVÉ čtyřicítce.
Ne, teď kecám. Ani tehdy ne.
Musím ovšem přiznat, že je jeden obchod, který má normální džíny (což znamená ty, co nejsou elegantně vyšisované a účelově rozervané, protože rozervat je umím sama, jak už víme) v mojí velikosti, a sem tam i nějakém tom normálním střihu.
Takže na rovinu, to, co měl být lovem, se vlastně stalo jen návštěvou jednoho ověřeného obchodu, což ovšem z celé akce nedělalo méně adrenalinovou záležitost, to mi věřte.
Když jsem vešla do obchodu a zběžně se rozhlédla, zrak mi hned padl na stojan s kalhotami a velkou cedulí se sdělením, že ony kalhoty stojí jen pětikilo. Bezmyšlenkovitě jsem k němu vykročila. Černé, nebo spíš šedočerné, čili plně splňující mé požadavky na barvu (černá nebo zatraceně tmavě modrá, středně modrou brát v případě krajní nouze, světlou vůbec, to by byla sebevražda), materiál příjemný, velikost mají... Zázrak? Popadla jsem je a šup do kabinky. Po složitém rozšněrování bot s ocelovou špičkou a opatrném vysvlečení jsem si úlovek oblékla, zapnula...
Malý tip. Než si jdete v obchodě kalhoty zkoušet, prohlédněte si je CELÉ. Nenechte se zlákat tím, že se zdá, že splňují všechno, co po nich chcete. Protože pak, jako já, můžete v kabince najednou zjistit, že jeden požadavek, dost možná poněkud zásadní, tedy rozhodně nesplňují.
Koho vlastně napadne vyrábět skinny džíny v téhle velikosti?! Chci říct, vím, že jsou moderní (ačkoliv si je většina lidí ve skutečnosti nemůže dovolit) a kdesi cosi, ale upřímně, každému idiotovi musí být jasné, že široké boky a tlusté nohy budou v ultraúzkých nohavicích vypadat prostě... blbě.
Takže sundat, potlačit touhu poptat se u prodavačky po kontaktu na vedení společnosti a jít si vybírat dál.
Veškeré další džíny visící na stojanech byly zamítnuty s tím, že patnáct set za kalhoty přece jen nedám, a moje pozornost se tudíž nuceně přesunula na regál s džínami úhledně složenými. Úhledné složení a já? Chudáci prodavačky, až odejdu.
Každopádně.
Srdce mi zaplesalo, když jsem po projití hromádky skoro černých kalhot, která byla oproti těm okolním podstatně menší, našla jedny v přesně svojí velikosti. Střihem nejenže NEskinny, ale dokonce i lehce do zvonu. Je to vůbec možné?
Pak jsem si všimla nenápadné malé cedulky informující o velkém zlevnění. Utržený knoflík.
Ježto se mi nechtělo riskovat, že při přidělávání knoflíku nového se zmrzačím (nemluvě o tom, že moje dříve oblíbená černá bundička mě naučila, že když se urve knoflík, co je na principu toho na džínách, jiný už tam dlouhodobě držet prostě NEBUDE), kalhoty jsem zahodila, zanadávala si a přistoupila k další hromádce.
Další kalhoty v odpovídající velikosti, co jsem našla, se ukázaly být podstatně menší, než tvrdila cedulka, a ačkoliv přes zadek jsem je po krátkém boji přetáhla, na zapnutí mi chybělo dobrých deset centimetrů. Zahodit, přestat si v hlavě formulovat sprostý mail o tom, že číslovat kalhoty podle reálných mír snad není takové problém, ne, a dál.
Výběr dostatečně tmavých kalhot už prakticky žádný, a mě na okamžik napadlo, že to přece jen zkusím u těch Vietnamců.
A pak jsem je vyhrabala.
Barva? Odpovídající. Velikost? Podle cedulky ano, v reálu se uvidí. Střih? Rovný. Ne ideální, ale co už. Zbytečné ozdoby? Ne. Cena? V mezích rozpočtu.
Že by? ŽE BY?
Do kabinky jsem vešla s tím, že jestli ani tohle nevyjde, buď se zkusím podívat jinde, nebo začnu nosit sukně. Po víc než půl hodině strávené v obchodě jsem byla značně bez nálady, a díky věčně zírající ochrance pomalu rostla moje paranoia. Nemluvě o tom, že po třech vysvlečeních se provizorní zastehování začalo tvářit poněkud... nedůvěryhodně.
Ale právě tehdy se stal ten opravdový zázrak. Kalhoty jsem nejen oblékla, ale i zapnula. Při mírném vydechnutí, přiznávám.
Látka povolí, přesvědčovala jsem se. A nevypadají špatně. Docela slušně sedí. (Až na to prokleté místo nad zadkem, ale co, pásek mě bude provázet dál)
Nejradši bych ke kase vykročila přímo v nich, s tím, že tašku nechci, děkuji pěkně, odnesu si je na sobě, ale provokovat tlustého chlapa z ochranky se nejevilo jako nejlepší nápad, takže jsem je pěkně sundala a vydala se zaplatit jako normální člověk.
Odcházela jsem o nějakou tu korunu lehčí, ale přesto spokojená, protože, no, bylo to vlastně snazší, než jsem myslela, že bude. (A než bylo minule)
Když jsem se od obchodu vzdálila už pár metrů, zapřísahala jsem se, že zhubnu, abych příště měla větší výběr a kupování kalhot se z noční můry stalo... no, aspoň jen tak trochu nepříjemnou záležitostí. A abych nemusela doufat v další zázraky, protože příště by se už žádný stát nemusel.
Mimochodem, ty džíny, co jsem si tehdy hrdě odnesla, od té doby převzaly roli mých hlavních a jediných. Ač jsem se za těch pár měsíců několikrát zastavila v tom malém obchodě poblíž Tesca, nenašla jsem tam žádný kousek, který by odpovídal mým představám.
Svoje předsevzetí jsem překvapivě nedodržela, velikost zůstává na čísle 46.
A ty jediné kalhoty začínají být nějak podezřele prošoupané. Už jen čekám na to, jak se někdy, až si zase dám nohu přes nohu, ozve ten důvěrně známý trhavý zvuk, a celé výše popsaná historie se bude slavně opakovat.
Já snad vážně začnu nosit sukně...
Žádné komentáře:
Okomentovat