Vánoce?

 A tohle bylo třetí kolo literární soutěže, povídka (nebo cokoliv, ale u mě prostě povídka) s vánoční tematikou. Další věc, co bych teď napsala jinak. Jak? No, třeba ústřední dvojice by patrně nebyla heterosexuální, ehm...


"Ne, fakt nechci. Díky za nabídku, ale... Ne."
"Proč ne? Zlato, jestli myslíš, že nám tady budeš vadit nebo překážet, nebudeš. Děcka tě mají rády, těch pár dárků, co ti stejně budeme dávat, bys dostala pod stromek, a měli bysme prostě hezkej Štědrej večer. Nevadila bys nám ani v nejmenším."
"Tím to není. Jednoduše nechci Vánoce slavit, s váma ani s nikym jinym."
"To ti tak budu věřit. Jako malá jsi Vánoce milovala."
"Jako malá možná. Teď jsem dospělá a už mě to přešlo."
"Kecy."
"No, tak si mi nevěř, pro mě za mě, vždyť mně je to fuk. Řekla jsem ne, nebudu u vás, díky za pozvání, ale nepřesvědčíš mě, tak si ušetři práci."
"Nesnášíš Vánoce jen kvůli tomu, co ti loni udělal ten hajzl. Reb, nemůžeš do konce života jen fňukat, nemá přece cenu kvůli němu-"
"Nefňukám! Už jsem za ten rok měla přítele, pokud sis nevšimla! Tohle všechno je za mnou!"
"Zcela zjevně není, když hodláš strávit Vánoce choulením se v koutě. Kdybys aspoň jela k mámě, sakra, udělala bys jí radost a nebyla bys tak sama."
"Máma si s tím svým novým chlapem vystačí, nemyslíš?"
"Zatraceně, Rebeko!"
"Zdá se mi to, nebo ztrácíš nervy, moje drahá sestřičko?"
"Ztrácím! Protože ty jsi tak... tak PITOMÁ!"
"Hele, tohle nemusím poslouchat. Prostě se smiř s tím, že v tomhle nevyhraješ, Sandro. Nepůjdu k vám, nepojedu k mámě, budu sedět doma na zadku a tvářit se, že kolem žádný Vánoce nejsou. Je ti to jasný?"
"Sama víš, že je to blbost."
"Ne. Není."
Ukončila jsem hovor a mobil prakticky odhodila na druhý konec gauče.
Nemělo cenu se s ní bavit.
Jestli mi pošle zprávu s vánočním přáním, uškrtím ji.

Jestli jsem si někdy vážně přála jít do práce, bylo to na Štědrý den ráno. Když jsem vstala a pustila si televizi, jak jsem to měla o víkendech ve zvyku, a tam běžela pohádka.
Kdyby se nenašlo pár televizních stanic s běžným programem, nejspíš bych ještě dopoledne zešílela.
Takhle jsem mohla sama sebe přesvědčovat, že je normální a zcela nevýznamný víkendový den. Nezajímavý ničím jiným než tím, že v malých obchodech je zavřeno a supermarkety zavírají kolem čtvrté.
Uvařila jsem si kávu a dívala se na absolutně nezajímavé pořady v televizi. Ke snídani jsem měla o den dříve prozíravě zakoupené pečivo (a na další dny byly v mrazáku připravené bagety na dopečení v troubě), k obědu naplánované těstoviny s kuřecím masem. Na odpoledne žádný program, možná příjemné chvíle s knížkou nebo tak. Večer si nejspíš pustit film, protože televize bude v tu chvíli plná těch nejvánočnějších pohádek.
Musím říct, že asi poprvé v životě jsem oceňovala, že čtyřiadvacátého prosince není venku ani ta nejmenší stopa po sněhu. Dělalo to věci tak nějak... snazší.
Vypila jsem kávu a šla si uvařit čaj. Měla jsem neodbytnou chuť na něco horkého, ale nevěděla jsem na co.
Nějaký hluboko uložený mozkový závit mi našeptával, že svařák je to, co hledám, a tím si vysloužil uzamčení do bedny s velkým červeným nápisem 'NEOTVÍRAT' a uložení ještě hlouběji.
Vážně jsem doufala, že čaj s třešňovou příchutí pomůže?
No, co o to. Doufala...

Odpoledne jsem se nemohla víc nudit.
Televize hrála pořád na tom samém kanále, jelikož se mi nechtělo otvírat televizní program a hledat něco, cokoliv jiného. Stejně nikde nic nebude, samozřejmě.
Otevřela jsem postupně pět knížek, a všechny zaklapla po několika málo přečtených stránkách. Nebavilo mě to.
Pustila jsem si vyloženě letní film, a po pěti minutách ho zase vztekle vypínala.
Jít si brzo lehnout se jevilo jako nejlepší možné řešení.
Položila jsem na konferenční stolek další třešňový čaj, lehla si na gauč a přikryla se dekou.
Aspoň část dne zaspat...

Sedím na psacím stole u okna a s pusou pootevřenou zírám do venkovní tmy. Najednou zvednu prst a ukážu na blikotající světýlko někde ve městě.
"Mami! Mami, je tamto Ježíšek?!" ječím.
"Možná," usměje se máma. "Možná taky ne."
"Mami, to není fér! Je to? Já to chci vědět!"
"Mně to taky nikdy neřekla," zavrtí hlavou Sandra, která se o stůl opírá rukama. "Že prej nemůže."
"Nemůžu," kývne máma.
"Ale proč né?" protáhnu. "Musíš mi to říct! Až budu velká, jak Ježíška poznám, když mi neřekneš, jak vypadá?"
"Až budeš větší, tak ti to povím, ano?" pohladí mě máma po vlasech. "Stejně jako Sandře."
Zakřením se.
"Ale Sandře to řekneš dřív, že jo? A Sandra to pak řekne mně!"
"To si jenom myslíš, mrně," ušklíbne se Sandra.
Pak se ozve tiché cinkání...

Izolepa se lepí na prsty. Papír se trhá. Stužky zamotávají do sebe, a rozhodně ne tím způsobem, který potřebuju.
Už potřetí se ozve zvuk jasně značící to, že nějaký roh knížky pro tátu roztrhl to, co, ačkoliv ho to vůbec nepřipomíná, měl být úhledný obal dárku.
Dveře pokoje klapnou.
"Nejde ti to, co, mrně?" ozve se.
"Běž pryč!" zaječím, ačkoliv Sandřin dárek je ještě bezpečně uložený ve skříni za mnou.
Strhnu z knížky papír a zmuchlám ho do kuličky.
"Hele, chci ti jen pomoct," posadí se Sandra proti mně. "Na tom, že neumíš balit dárky, není nic špatnýho, je ti jen dvanáct. Mě to máma taky musela naučit. Hele, půjč mi to."
A z knížky se dílem okamžiku stává zabalený dárek.
"Páni," zamrkám.
"Tak, a teď dárek pro mámu," mrkne Sandra.

"Sandro, tu cibuli!" připomenu se už potřetí.
"Pracuju na ní," frkne Sandra. "Ale řeknu ti, tahle je vážně zatraceně kvalitní... Budu brečet ještě tejden."
"To budeš, až uvidíš, jak málo toho máš pod stromečkem," prohlásí máma a ukrojí další kus masa na řízky.
"Vážně myslíš, že ve dvaceti potřebuju záplavu dárečků?" pozvedne Sandra obočí.
"No, to se ještě uvidí," pokrčí máma rameny. "Půjdeš mi pak pomoct obalovat ty řízky?"
"Jasně. Jasně, jen... kurva, moje oči..."
"Pusť mě k tomu," řeknu a jemně Sandru odstrčím. "Já to dokrájím."
"Já jsem starší!" protestuje Sandra. "Musím trénovat, kdybych se chtěla vdávat, nebo... tak."
"Na trénink není čas. Salát se musí odležet," konstatuju.
"Hele, nech toho. Přechytralý mrňata nemá nikdo rád!"
"Nejsem mrně. Je mi už-"
"Holky!" okřikne nás máma. "Žádný hádky na Vánoce! Sandro, pojď mi pomoct. Rebeko, dodělej ten salát. Poklus!"
"Ano, mami," pípneme obě.

První společné Vánoce. Moje a Markovy první společné Vánoce.
Salát se chladí, i když Marek vznesl protest proti tomu, že do něj nedávám hrášek. Maso na řízky už je skoro rozmražené, za chvíli půjdu obalovat.
Stromeček už od předchozího dne ozdobený.
Dárky už pár dní zabalené.
Byt perfektně uklizený.
Vyjma kuchyně, která jen čeká na ty řízky.
Šaty na večer vyprané, šperky připravené.
Obalím řízky a půjdu se vykoupat a umýt si hlavu.
Zítra pojedeme k mámě, bude tam i Sandra s rodinou, pozítří k Markovým rodičům.
Udělala jsem všechno pro to, aby tyhle Vánoce byly perfektní.

Šestadvacátého prosince. Právě jsme dorazili od Markových rodičů.
Chci si dát zbytek salátu, svařák a na stolek dát trochu cukroví. Konečně se zastavit, rozplácnout se na gauč a vychutnat si nějakou tu pohádku.
Než udělám cokoliv, než si vůbec zuju boty...
"Mám jinou," řekne Marek.
Otočím se.
"Prosím?" zamrkám.
"Nechtěl jsem tím kazit Vánoce. Když ses tak snažila. Ale... Nechci ti dál lhát."
"Ty už... mě nechceš?" vyslovím tu první věc, co mi přijde na mysl.
"Jsi skvělá holka," vzdychne. "Ale asi ne pro mě. Prostě... Myslel jsem, že to bude jiný. Ale není to ono. Neklape to, sama to musíš cítit."
"Ale všechno bylo fajn," zajíknu se. "Všechno..."
"Promiň," sklopí hlavu.
Ještě ten večer si sbalil pár věcí a odešel k ní.
Podváděl mě s ní už půl roku.
A v klidu mě nechal chystat mu hezké Vánoce...

Zamrkala jsem a pomalu svoje rozlámané tělo zvedla z gauče.
Hodiny na DVD přehrávači ukazovaly půl páté, a mně se do očí hrnuly slzy, jakkoliv jsem se je snažila zastavit a mrkáním zahnat zpátky.
Co mám dělat, jak ještě přežít Vánoce, když ani spát nemůžu, protože sny mě ty zatracené svátky nutí prožívat?
"Jako malá jsi Vánoce milovala."
Ta věta se mi v hlavě vynoří sama od sebe.
"Nesnášíš Vánoce jen kvůli tomu, co ti loni udělal ten hajzl."
Měla pravdu. Měla pravdu, zatraceně.
A nemá to cenu.
Vánoce za nic nemůžou. On může.
A on si teď určitě sedí s tou svojí káčou, co si v létě vzal, a čučí na televizi a cpe se cukrovím. A já tady...
Z konferenčního stolku jsem zvedla telefon.
Jen dvě zazvonění.
"Sandra nemůže, obaluje s malou řízky," ozval se hlas mého švagra. V pozadí bylo slyšet hudbu z pohádky. "Mám se tě zeptat, co potřebuješ.
"Ehm, já..." odkašlala jsem si. "Jen jsem se chtěla zeptat, kdy budete večeřet."
Slyšela jsem, jak tlumočí moji otázku, a jak moje sestra něco odpovídá.
"Tak prej jak tobě to bude vyhovovat," řekl Petr do telefonu.
"Řekni, že dorazím tak za hodinku," usmála jsem se. "Pak už je to na vás."
"Vyřídím," sdělil Petr hlasitě. Pak ztlumil hlas. "A dárek vozit nemusíš. Největší radost jí uděláš tím, že tady budeš."
"Já vím," kývla jsem. "Tak za hodinu. Pa."
Vyskočila jsem z gauče.
Musím se sakra rychle nachystat.
A dárky holt dostanou pár dní po Vánocích...