"Co by se stalo, kdybych nikdy nezačala psát?"

Moje Múza, momentálně mající podobu 186 centimetrů vysokého pohledného Fina s tmavýma očima a rozcuchanými černými vlasy (tak schválně, kdo ho pozná), se na mě podívá a ušklíbne se.

"No, kdybys nezačala psát, pravděpodobně bych tady v prvý řadě vůbec neseděl."
Sjedu ho pohledem a na okamžik zapřemýšlím, jestli ho náhodou nenechám zase pěkně zmizet.
"No, to by byla docela škoda," uznám nakonec. "Ale ty víš, jak to myslím."
"Vím?" pozvedne obočí.
"A ne snad?" zamrkám. "Jestli mě někdo fakt zná..."
Nakloní hlavu a pousměje se.
"Fajn," olízne si rty. "Takže ty chceš vědět, co by se stalo, kdybys nezačala psát. Ehm, jen pro info, víš, že jsem jen Múza, ne žádnej věštec, a tudíž to, co teď řeknu, nemůžeš brát jako stoprocentní fakta?"
Protočím panenky.
"Krom Múzy seš taky mistr v ukecanosti," neodpustím si. "Tak už mluv, ty pako."
Přimhouří oči a zadívá se na mě pohledem, který by nejspíš mohl být výhrůžný, kdyby u něj tak legračně nešpulil rty.
Chvíli jen tak mlčí, jako by čekal, že se omluvím a začnu ho odprošovat, ale to já udělat nemíním.
"No, prostě," začne, když ho přestane bavit hrát si na uraženého.
"Krom toho, že bys tu neseděl, prosím," podotknu.
"Jistě," zabručí. "No, tak v prvé řadě... Kdybys nikdy nezačala psát, tvoje studijní výsledky na gymplu by nejspíš byly, no... podstatně lepší. Jelikož bys při hodinách dávala pozor, místo toho, abys jen pořád smolila do sešitu povídky."
"Ne, nedávala," zavrtím hlavou. "Spíš bych si čmárala obrázky, luštila křížovky, žvanila se sousedkou v lavici... Tak něco."
"Ehm..." kousne se do rtu. "Ale třeba doma by ses učila, místo toho, abys přepisovala to, co jsi ve škole napsala!"
"Ne. Flákala bych se na internetu a čuměla na televizi."
"Hele!" odsekne. "Řekni rovnou, že se nemám snažit!"
"Promiň," pípnu. "Pokračuj."
"Hodná holka," kývne. "Takže dál. Odmaturovat líp by se ti nejspíš nepovedlo, ale, no, kdybys nepsala, možná bys odmaturovala trochu klidnějc a ne jen díky tomu, že máš z prdele kliku. Nejspíš bys pak udělala přijímačky na vysokou... A ZŮSTALA NA NÍ," zavrčí, když se začnu nadechovat k protestům. "Brzo bys končila, pak bys... Co já vím, nastoupila do práce a žila obyčejnej život pracujícího člověka, a ne živořila jako strádající umělec, jak to máš v plánu, a NETVRĎ MI, ŽE TO NENÍ PRAVDA, protože přesně tahle tvoje touha je MOJE zásluha, takže já VÍM, že ji máš!"
Při pohledu na jeho sebevědomý výraz mám chuť vzít ho notebookem po hlavě.
"Měla bys přiměřený množství peněz, klidnej život, časem nějakou tu rodinu," vypočítává na prstech. "Na druhou stranu... Nepoznala bys hromadu lidí, co jsi právě díky psaní poznala. Jasně, ne vždycky to s nima byla jen radost, ale u toho zbytku seš ráda, že je máš. Nezažila bys pár věcí, co ti vážně udělaly radost. Nikdy bys neměla pocit, že jsi něčím výjimečná a v něčem dobrá. A vlastně celkově bys měla život ne klidnej, ale příšerně, neuvěřitelně NUDNEJ. Protože i když na to někdy nadáváš, ty miluješ přehrávat si věci i jen tak v hlavě. A miluješ to i v ty dvě v noci, když se už hodinu snažíš usnout, ale ty příběhy tě prostě nenechají."
"No, tak o tom bych se zrovna hádala," ušklíbnu se.
Hodí paranoidní pohled směrem ke stropu, usměje se a pokrčí rameny.
Přemýšlím, že oželím nezazálohovaná data a tím notebookem ho vážně přetáhnu.
Ale pak vzdychnu, protože... Má přece jen pravdu.
"Víš..." vzdychnu. "Jsem fakt ráda, že tady jsi."