Jde o tu holku

Tohle je povídka, která vznikla v rámci literární soutěže na blogu Sussanah, už před víc jak rokem. Kdybyste se snad někdo chtěl dozvědět podrobnosti, najdete je TADY. Ehm, jo, vím, že bych to sem nemusela vůbec házet, ale mně se ta povídka vcelku líbí, takže...

Máma mi řekla, že jestli mě něco trápí, mám to napsat do dopisu. Pak ho mám zalepit a založit někam, kde ho jen tak nenajdu, a za pár let ho otevřít a přečíst si ho, abych si vzpomněl, jak snadnej jsem měl tehdy život. Myslím, že ho dám do ty trapný knížky, co mi dala loni k Vánocům. A na obálku kašlu. Co já vím, kde je máme.

Tak začínal dopis, co jsem našla v okamžiku, kdy jsem se na svého manžela naštvala natolik, že jsem se mu, po roce a půl manželství a společného bydlení, rozhodla konečně vypakovat jeho velkou krabici nadepsanou 'KNÍŽKY', na kterou celou tu dobu ani nesáhnul, do pořádné a přehledné knihovny.
Původně jsem ho ani nechtěla číst. Jen jsem zvedla nadvakrát přeložený papír, co vypadl z jeho Obrazu Doriana Graye, knížky, o kterou se při stěhování málem rval, i přestože já ji mám taky. Říkal, že pro něj má zvláštní význam.
Očividně nekecal.

Já mám problémů kupu. Ale fakt. Nemyslím, že bych si někdy řek, že jsem měl jednoduchej život. Je to peklo, fakticky, když je vám šestnáct.
Máma má furt kecy, že doma nepomáhám. Ani nemá cenu řikat, že nádobí může umejt ségra, jelikož ta začne hned fňukat, že si zlomí nehet a sedře lak, kačena jedna. Takže JÁ vždycky skončim s vysušenejma rukama od zatracenýho jaru.

Zasmála jsem se. Jo, tohle znělo přesně jako rodina mého miláčka. A ještě víc jako jeho přístup k domácím pracem, když jsme u toho.

A pak je tady taky to,že škola stojí úplně za hovno.
Hlavně si na mě Vosílová zasedla, kráva. Já nevim, jak jí vysvětlit, že se německy prostě ani omylem nenaučim, nehledě na to, jestli mi dá jen jednu kouli, nebo mi jich nasází patnáct.
A kluci jsou pěkný kreténi. Neuměj nic jinýho, než rozebírat baby, fotbal a hokej, pořád dokolečka. Většina z nich. Nevim, co je na tom baví, fakt že ne.
Ale to furt není ten největší problém.

A tohle pro změnu znělo přesně jako můj manžel, vůbec ne tak nějak typicky chlapsky. Věděla jsem moc dobře, že ve škole nikdy docela nezapadal, vždyť jsem chodila na tu samou, co on. A slintala nad ním už dva roky předtím, než jsme na sebe vůbec poprvé promluvili.

Jde o tu holku. Tu hezkou zrzku z béčka. Mámě o ní říct nemůžu, nemůžu o ní říct vůbec nikomu. Protože všichni by se mohli potrhat, že jsem přece chlap a že k ní mám prostě přijít a říct jí, ať jde se mnou na rande.
Kdyby to bylo tak lehký. Jenže ona je fakticky dokonalá. Ty její krásný dlouhý vlasy. To, že je snad jediná holka v celý škole, která skoro celej rok nosí SUKNĚ, ale takový, co maj na šířku víc jak deset čísel. A je tak chytrá, prej je z béčáků úplně nejlepší, a přitom to není šprtka. A furt jenom čte, a snad každej den má jinou knížku.
I kdybych to mohl říct klukům, jak by se asi tvářili, že jsem se zabouchnul zrovna do ní? Pro ně je to zrůda. No fakt, slyšel jsem je, jak se o tom bavěj, když šla na chodbě kolem. A ona to musela slyšet taky, a stejně nehnula ani brvou. Je úžasná, tak hrdá. A oni jsou idioti, že to neviděj. Radši slintaj nad kozatejma blonckama s páskem na bocích a páskem přes kozy.
Ale Marťa je jiná, úplně.
Jenže ji nikdy mít nebudu...
Tak. Napsal jsem, co mě trápí. Teď to pudu schovat do tý knížky.
A fakt by mě kurva zajímalo, k čemu mi to v budoucnosti bude...

Zamrkala jsem.
No... páni.
"To, že jsi zrzka z béčka, ti říkat nemusím, co?"
Zvedla jsem hlavu.
"Domi..." kousla jsem se do rtu. Ale usmíval se. Takže nebyl naštvaný. "To, že jsem teď ještě radši za to, jak jsi mě tehdy na maturiťáku začal opilej líbat, nemusím říkat zas já tobě, co?"
"I když jsem ti pozvracel šaty?" pozvedl obočí a posadil se proti mně na zem.
"Jo, i tak. Přece jen díky tomu jsme se teprve začali dávat dohromady, ne?" zasmála jsem se. "Ale hele... Četl jsi ten dopis někdy?"
"Stokrát," kývl. "Poprvý ten den, co jsi souhlasila, že se mnou budeš chodit, a celou dobu jsem se tlemil tomu, jak jsem byl jen o nějaký tři roky dřív úplně blbej."
"Ale jasně, že nebyl!"
"Byl, nehádej se," ušklíbl se. "Ale pak jsem to četl po každý naší větší hádce, vždycky, když jsem se naštval. Abych si připomněl, jaký to bylo, když jsem se do tebe zamiloval. A jaký mám štěstí, že tě nakonec mám..."
"Domi, to je tak sladký," zamumlala jsem a přisunula se blíž k němu. "A já si říkala, že ta knížka je podezřele málo zaprášená."
"Ale aspoň víš, proč pro mě měla zvláštní význam," řekl tiše. Pak mě objal a něžně políbil na rty. "Jsem fakt rád, že tě mám, kočko. Nevím, co bych bez tebe dělal..."