Povídka na další kolo literární soutěže u Sussanah, tentokrát na téma 'bajka'. Zcela upřímně, fakt nevím, jestli to bajka byla, ale nějak je mi to skoro i jedno. Je tam totiž pár věcí, co jsou pro mě vnitřně dost důležitý...
Na jedné ne moc velké vesnici žila kočka jménem Pampeliška. Nenarodila
se tam, jako malé koťátko si ji přivezli lidé. Neměla žádné přátele,
protože v domě jiná kočka nebyla, a venku, když už se tam dostala, nikdy
nechodila moc daleko. Ale osamělá se necítila, protože lidé si s ní
často a rádi hráli.
Pampeliška byla celá černá, jen na čumáčku měla malý bílý flíček. A právě ten byl důvodem, proč se ani nesnažila najít kočky, se kterými by se mohla spřátelit. Už jako z malé si z ní kvůli tomu flíčku sourozenci utahovali, a jak dospívala, nemohla se pořád zbavit pocitu, že je hrozně ošklivá, a že kdokoliv další se jí kvůli tomu bude posmívat právě tak, jako ostatní koťata.
Jediné, co Pampeliška doopravdy chtěla, byl černý čumáček, bez těch bílých chloupků.
Budu hezká, a všichni mě budou mít radši, říkala si. Už nebudu legrační, budu krásná.
A protože Pampeliška byla vychytralá, rozhodla se, že přijde na způsob, jak si čumáček přebarvit.
Jednoho dne viděla člověka vycházet ze sklepa, a ten člověk měl ruce úplně černé, i když dřív je takové nemíval.
Musely se mu obarvit tam, uvědomila si, a statečně vyrazila dolů po schodech. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe a hledala něco černě zbarveného. V první místnosti nic takového nenašla, ale v té druhé, v té byla celá hromada černého uhlí. Pampeliška zajásala a skočila přímo do něj. Celá se v něm vyválela, a na obarvení čumáčku si dala obzvlášť záležet.
Když vyšla ze sklepa a podívala se na svůj odraz v malém okénku, byla šťastná. Ani stopa po bílých chloupcích! A to, že kudy prošla, tudy nechávala černé stopy, ji nijak netrápilo.
Jenže jak se ukázalo, lidi to trápilo hodně. Ještě toho večera, poté, co se otřela o pohovku a celou ji zamazala, ji vykoupali, a navrch několik dní vůbec nemohla ven.
Podruhé už se k uhlí ani nepřiblížila. Koupel nesnášela ještě víc než ten bílý flíček.
Ale nebylo jí to líto, protože další příležitost k nabarvení na černo dostala brzy.
Jedno odpoledne zahlédla holčičku, jak si kreslí temperovými barvami. Fascinovaně sledovala, jak děvčátko vzalo štětec a namočilo ho do zelené barvy, a najednou byl i štětec zelený, a papír byl taky zelený, a barva se ze štětce smyla až po důkladném vymáchání ve vodě. A Pampeliška si klidně nebude mýt čumáček, jen když dosáhne svého.
Jen co se holčička otočila, Pampeliška už rejdila v černé barvě na paletě, a bylo jí úplně jedno, že je to trochu cítit.
Ale jakmile se holčička otočila a uviděla ji, Pampeliška zase putovala do vany a zase skončila pěkně namydlená, a zase nemohla ven, a tentokrát ani k holčičce do pokoje, a to celé dva týdny.
Přemýšlela, proč jsou na ni takoví. Ona přece nic špatného nedělala.
Možná nechtějí, abych byla celá černá, řekla si jednou. Možná by mě nechali, kdybych byla celá bílá. A to by mi taky nevadilo. Celá bílá nebo celá černá, ale ne taková, jaká jsem.
A tak začala hledat způsob, jak se obarvit na bílo.
Měla dost rozumu na to, aby věděla, že poleháváním na sluníčku rozhodně nezesvětlá. Stejně tak jí bylo jasné, že svoji barvu ze srsti neumyje, nehledě na to, jak moc se bude jazýčkem drbat.
Jednou na ni z kuchyňské linky napadalo trochu mouky, a Pampeliška překvapeně zjistila, že najednou vypadá tak trochu šedivě.
Při nejbližší příležitosti, kdy byl sáček s moukou na lince bez dozoru, ho převrhla a důkladně se celá obalila. Ale nebyla bílá, byla pořád jenom šedá, šedá s bílým flíčkem na čumáčku.
A navíc ji tentokrát ven vyhodili, a musela tam zůstat dva dny, dokud z ní všechna mouka neopadala.
Den ode dne byla Pampeliška smutnější. Měla pocit, že už ani lidi ji nemají rádi. Nehráli si s ní tak často jako dřív, a když už snad chtěli, neměla náladu ona.
Nemají mě rádi, protože jim došlo, že jsem ošklivá, fňukala v duchu. Ošklivá a nemůžu to změnit.
A jednoho teplého letního dne si přivezli novou kočku, malé mourovaté koťátko s velkýma zelenýma očima.
Vymění mě, napadlo Pampelišku. S tímhle kotětem se nemůžu měřit. Je tak krásné a má tak dokonalé oči, ne jako ty moje ošklivé žluté. Už brzo mě odvezou, a nechají si tohle kotě.
Držela se stranou, když si mourovatý vetřelec očichával nový domov. Ležela na okně a pozorovala, ale seskočit nechtěla.
Bylo to pár hodin po jeho příchodu, když si kotě sedlo na zem pod okno a vzhlédlo.
"Ahoj," řeklo kotě. "Ty jsi Pampeliška, co?"
Pampeliška pohodila hlavou a neodpověděla.
"Jsi moc hezká," pokračovalo kotě.
Pampeliška se otočila. Nechtěla se na toho vetřelce ani podívat.
Najednou se ozvalo zaškrábání, a kotě stálo před ní.
"Proč jsi smutná?" vyzvídalo.
"Nejsem smutná," odpověděla Pampeliška.
"Jsi," nedalo se kotě. "Jsi smutná dlouho. Říkali to. A já tě mám rozveselit."
"Ne," řekla Pampeliška. "Ty sem máš přijít místo mě. A mě dají pryč, protože jsem tak ošklivá a už se jim nelíbím."
S tím se Pampeliška zvedla a seskočila z okna. Ale kotě šlo za ní.
"Nejsi ošklivá," řeklo. "Jsi vážně moc hezká. A ta tvoje skvrnka na nose je vážně bezvadná!"
"Ne, není!" zaprskala Pampeliška a bez okolků vyskočila na kuchyňskou linku. A tam se kotě už nedostalo, i když se snažilo.
"To není fér!" protestovalo. "Nemůžu za tebou!"
"Správně," přikývla Pampeliška. "Nemáš si utahovat z mého flíčku!"
"Ale... Ale já si neutahuju!" hájilo se kotě. "Vážně se mi líbí! A lidem se taky líbí! Holčička pořád říkala, že doma na nás čeká Pampeliška, co je celá černá, jen na nose má bílou skvrnku. A že ta skvrnka je hrozně legrační, ale hrozně hezká! A že musím Pampelišku rozveselit, protože je teď hrozně smutná, asi protože si nemá s kým hrát."
Pampeliška zaváhala.
Pak skočila dolů z linky a sedla si naproti kotěti.
"Vážně?" zeptala se.
"Vážně," odpovědělo kotě.
"Líbí se ti můj čumáček?" přesvědčovala se nejistě Pampeliška.
"Moc," řeklo kotě.
A tak Pampeliška nejen konečně získala kamaráda, se kterým si mohla hrát, ale taky poznala, že zabývat se těmi vadami na kráse, které nemůže ovlivnit, prostě nemá smysl. A došlo jí, že tím jediným, komu flíček na nose vadil, byla právě jen ona sama.
Pampeliška byla celá černá, jen na čumáčku měla malý bílý flíček. A právě ten byl důvodem, proč se ani nesnažila najít kočky, se kterými by se mohla spřátelit. Už jako z malé si z ní kvůli tomu flíčku sourozenci utahovali, a jak dospívala, nemohla se pořád zbavit pocitu, že je hrozně ošklivá, a že kdokoliv další se jí kvůli tomu bude posmívat právě tak, jako ostatní koťata.
Jediné, co Pampeliška doopravdy chtěla, byl černý čumáček, bez těch bílých chloupků.
Budu hezká, a všichni mě budou mít radši, říkala si. Už nebudu legrační, budu krásná.
A protože Pampeliška byla vychytralá, rozhodla se, že přijde na způsob, jak si čumáček přebarvit.
Jednoho dne viděla člověka vycházet ze sklepa, a ten člověk měl ruce úplně černé, i když dřív je takové nemíval.
Musely se mu obarvit tam, uvědomila si, a statečně vyrazila dolů po schodech. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe a hledala něco černě zbarveného. V první místnosti nic takového nenašla, ale v té druhé, v té byla celá hromada černého uhlí. Pampeliška zajásala a skočila přímo do něj. Celá se v něm vyválela, a na obarvení čumáčku si dala obzvlášť záležet.
Když vyšla ze sklepa a podívala se na svůj odraz v malém okénku, byla šťastná. Ani stopa po bílých chloupcích! A to, že kudy prošla, tudy nechávala černé stopy, ji nijak netrápilo.
Jenže jak se ukázalo, lidi to trápilo hodně. Ještě toho večera, poté, co se otřela o pohovku a celou ji zamazala, ji vykoupali, a navrch několik dní vůbec nemohla ven.
Podruhé už se k uhlí ani nepřiblížila. Koupel nesnášela ještě víc než ten bílý flíček.
Ale nebylo jí to líto, protože další příležitost k nabarvení na černo dostala brzy.
Jedno odpoledne zahlédla holčičku, jak si kreslí temperovými barvami. Fascinovaně sledovala, jak děvčátko vzalo štětec a namočilo ho do zelené barvy, a najednou byl i štětec zelený, a papír byl taky zelený, a barva se ze štětce smyla až po důkladném vymáchání ve vodě. A Pampeliška si klidně nebude mýt čumáček, jen když dosáhne svého.
Jen co se holčička otočila, Pampeliška už rejdila v černé barvě na paletě, a bylo jí úplně jedno, že je to trochu cítit.
Ale jakmile se holčička otočila a uviděla ji, Pampeliška zase putovala do vany a zase skončila pěkně namydlená, a zase nemohla ven, a tentokrát ani k holčičce do pokoje, a to celé dva týdny.
Přemýšlela, proč jsou na ni takoví. Ona přece nic špatného nedělala.
Možná nechtějí, abych byla celá černá, řekla si jednou. Možná by mě nechali, kdybych byla celá bílá. A to by mi taky nevadilo. Celá bílá nebo celá černá, ale ne taková, jaká jsem.
A tak začala hledat způsob, jak se obarvit na bílo.
Měla dost rozumu na to, aby věděla, že poleháváním na sluníčku rozhodně nezesvětlá. Stejně tak jí bylo jasné, že svoji barvu ze srsti neumyje, nehledě na to, jak moc se bude jazýčkem drbat.
Jednou na ni z kuchyňské linky napadalo trochu mouky, a Pampeliška překvapeně zjistila, že najednou vypadá tak trochu šedivě.
Při nejbližší příležitosti, kdy byl sáček s moukou na lince bez dozoru, ho převrhla a důkladně se celá obalila. Ale nebyla bílá, byla pořád jenom šedá, šedá s bílým flíčkem na čumáčku.
A navíc ji tentokrát ven vyhodili, a musela tam zůstat dva dny, dokud z ní všechna mouka neopadala.
Den ode dne byla Pampeliška smutnější. Měla pocit, že už ani lidi ji nemají rádi. Nehráli si s ní tak často jako dřív, a když už snad chtěli, neměla náladu ona.
Nemají mě rádi, protože jim došlo, že jsem ošklivá, fňukala v duchu. Ošklivá a nemůžu to změnit.
A jednoho teplého letního dne si přivezli novou kočku, malé mourovaté koťátko s velkýma zelenýma očima.
Vymění mě, napadlo Pampelišku. S tímhle kotětem se nemůžu měřit. Je tak krásné a má tak dokonalé oči, ne jako ty moje ošklivé žluté. Už brzo mě odvezou, a nechají si tohle kotě.
Držela se stranou, když si mourovatý vetřelec očichával nový domov. Ležela na okně a pozorovala, ale seskočit nechtěla.
Bylo to pár hodin po jeho příchodu, když si kotě sedlo na zem pod okno a vzhlédlo.
"Ahoj," řeklo kotě. "Ty jsi Pampeliška, co?"
Pampeliška pohodila hlavou a neodpověděla.
"Jsi moc hezká," pokračovalo kotě.
Pampeliška se otočila. Nechtěla se na toho vetřelce ani podívat.
Najednou se ozvalo zaškrábání, a kotě stálo před ní.
"Proč jsi smutná?" vyzvídalo.
"Nejsem smutná," odpověděla Pampeliška.
"Jsi," nedalo se kotě. "Jsi smutná dlouho. Říkali to. A já tě mám rozveselit."
"Ne," řekla Pampeliška. "Ty sem máš přijít místo mě. A mě dají pryč, protože jsem tak ošklivá a už se jim nelíbím."
S tím se Pampeliška zvedla a seskočila z okna. Ale kotě šlo za ní.
"Nejsi ošklivá," řeklo. "Jsi vážně moc hezká. A ta tvoje skvrnka na nose je vážně bezvadná!"
"Ne, není!" zaprskala Pampeliška a bez okolků vyskočila na kuchyňskou linku. A tam se kotě už nedostalo, i když se snažilo.
"To není fér!" protestovalo. "Nemůžu za tebou!"
"Správně," přikývla Pampeliška. "Nemáš si utahovat z mého flíčku!"
"Ale... Ale já si neutahuju!" hájilo se kotě. "Vážně se mi líbí! A lidem se taky líbí! Holčička pořád říkala, že doma na nás čeká Pampeliška, co je celá černá, jen na nose má bílou skvrnku. A že ta skvrnka je hrozně legrační, ale hrozně hezká! A že musím Pampelišku rozveselit, protože je teď hrozně smutná, asi protože si nemá s kým hrát."
Pampeliška zaváhala.
Pak skočila dolů z linky a sedla si naproti kotěti.
"Vážně?" zeptala se.
"Vážně," odpovědělo kotě.
"Líbí se ti můj čumáček?" přesvědčovala se nejistě Pampeliška.
"Moc," řeklo kotě.
A tak Pampeliška nejen konečně získala kamaráda, se kterým si mohla hrát, ale taky poznala, že zabývat se těmi vadami na kráse, které nemůže ovlivnit, prostě nemá smysl. A došlo jí, že tím jediným, komu flíček na nose vadil, byla právě jen ona sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat