Jedna z těch mála mých povídek s lesbickým zaměřením. Zdá se mi to, nebo vážně musím v jejich psaní přidat? Je mi skoro až trapně, jak málo jich mám. A přitom lesbický párování jsou taky tak hezký. Hm, uvidím, jak mi to s jejich psaním vyjde dál. Zatím si užijte tuhle. Tu mám taky docela ráda...Seděla jsem zrovna na lavičce v parku a četla si, když prošla kolem mě. Skoro bych si jí ani nevšimla, kdyby roh její kabelky nezavadil o moji knížku.
Podrážděně jsem zvedla hlavu a vytrhla si z ucha jedno sluchátko.
„Něco jako omluva by nebylo?!“ křikla jsem.
„Pardon!“ vyhrkla, přičemž se otočila jen na vteřinku.
Ani nebyla extra hezká. Měla krátké černé vlasy, na nose červené sluneční brýle, na sobě červenou sukni a černé tílko, přes rameno červenou kabelku. Kdybych dávala pozor, asi bych si jí všimla. Ale rozhodně by mi nevyrazila dech.
I když figuru měla pěknou.
Zhruba to mě napadlo ve chvíli, kdy mi mizela z dohledu.
O čtyři dny později jsem nastupovala do autobusu, zrovna jsem vyrážela do práce, když se proti mně někdo vyřítil a skoro mě srazil. Jediné, co jsem z té ženy postřehla, byla temně rudá rtěnka.
„Příště si včas rozmysli, jestli vystupuješ!“ frkla jsem.
„Pardon!“ ozvalo se.
Když jsem se zmateně otočila, už jsem ji mezi lidmi na ulici prostě nenašla.
Ale bylo mi naprosto jasné, že to zase byla ona.
O další tři dny později jsem to byla já, kdo pospíchal ulicí. Zahnula jsem za roh a to jediné, co jsem zahlédla, byl záblesk oranžové.
Otočila jsem se, abych před očima najednou měla krátké černé vlasy a jakoby vševědoucí šedé oči.
„Pardon!“ dostala jsem ze sebe, než jsem se otočila a utíkala dál.
„V pohodě!“ uslyšela jsem pobavený hlas.
Do práce. A rychle. Nezdržovat se. Nemyslet.
O dva dny později jsem spěšně procházela supermarketem. Ne snad proto, že bych se musela brzy dostat domů, ale prostě jen proto, že nakupování vážně nesnáším, takže se vždycky snažím vypadnout co možná nejrychleji.
Zabočila jsem do uličky s vínem, dneska jsem si jednu lahev vážně zasloužila.
Prakticky automaticky jsem sáhla po svém oblíbeném růžovém, jen abych zjistila, že stejnou lahev uchopila ruka s tyrkysově nalakovanými nehty.
Když jsem se otočila, uviděla jsem zase ty šedé oči, černé vlasy, tyrkysové oční stíny a tentokrát růžovou rtěnku.
„Pardon,“ usmála se, a usmívala se vážně krásně. „Je tvoje.“
„Díky,“ zamumlala jsem a pokusila se jí úsměv oplatit.
Vzala druhou lahev, položila ji do košíku a odešla.
Následující den byla sobota, a já byla pozvaná na večírek ke kamarádce. Původně jsem si to chtěla rozmyslet a nejít, protože tenhle týden byl vážně stresující a já měla chuť hodit si nohy na stůl a nic nedělat, ale nechala jsem se přemluvit.
Právě jsem se proplétala mezi pár známými (a mnohem víc neznámými) lidmi, v ruce skleničku pomerančového džusu s vodkou, když zase stála proti mně.
Dneska v červených šatech po kolena, s tmavě šedými stíny a rudou rtěnkou, výraznými červenými náušnicemi a černým náhrdelníkem, s vlasy upravenými v tak trochu šíleném účesu. A držela nějaký koktejl.
„Ach, pardon,“ zaculila se. „Málem jsem ti zničila šaty.“
„T-to nic,“ zamumlala jsem.
Mrkla a zmizela v davu.
O půl hodiny později jsem odložila prázdnou skleničku na bar, omluvila se kamarádovi, se kterým jsem právě mluvila, a vyšla na terasu. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.
A kdo tam stál, opřený o zábradlí, a kouřil cigaretu?
„Ehm…“ odkašlala jsem si. „Ahoj.“
Trochu sebou trhla, načež se zvědavě otočila.
„Ahoj!“ zaculila se vzápětí.
Zhluboka jsem se nadechla.
„Víš… Na nic jako osud nevěřím,“ řekla jsem tiše. „Ale… Vidět se pětkrát v… kolika, deseti dnech? To už docela přestává bejt náhoda.“
„Říkala jsem si přesně totéž,“ pokývala a típla cigaretu o zábradlí, načež nedopalek hodila z balkonu. „Jen upřesňující otázka… Jsi na ženský, viď?“
„Naprosto a stoprocentně.“
„Výborně,“ rozzářila se a natáhla ke mně ruku. „Lea.“
„Aneta. Moc mě těší.“
„To i mě. Konečně.“
Pak udělala krok vpřed a prostě mě políbila.
Žádné komentáře:
Okomentovat