Prohrál

Další z těch mých hodně starých věcí, co vám sem házím víceméně pro zajímavost. Taky psaná už minimálně čtyři roky zpátky, taky bych na ní určitě našla něco, co bych s chutí změnila... Ale neudělám to. Házím vám ji sem tak, jak jsem ji napsala tehdy. Ať si uděláte obrázek o tom, jak jsem psala dřív...

Upíral oči na igelitový sáček před sebou. Malý, téměř až nenápadný předmět na zrcadlové desce stolu.
Kdo by si jako kus nábytku do obýváku pořídil stolek se zrcadlovou deskou?
Feťák.... Ano, to byl. A s tím stolem to byl chytrý nápad, ušetří spoustu starostí se sháněním jiné dost hladké plochy, na kterou by se dal nasypat-
Kokain. To byl obsah sáčku. Troška bílého prášku, který člověka během pár minut vystřelí k nebesům. Teď by stačilo natáhnout ruku...
Ne, dnes ne. Odolá. Slíbil to. Odvykne. Vyhraje.
Proč? Proč vlastně plní ty její výmysly? Udělá to, co mu řekne.
Ta rádoby drsná princezna. Až se mu z ní dělalo zle. Někdy.
Nechápal to. Nechápal sám sebe. Proč ho tak přitahovala? Nebyly na ní upřímné ani ty přehnaně silné oční linky. Ty její černé minisukýnky, pyramidové pásky a náramky, na krku obojek, obrácený kříž, tričko s lebkami, černé vlasy, obarvené, dlouhé... Jak to nenáviděl.
Každé ráno trávila desítky minut před zrcadlem a ty vlasy si žehlila, věděl to. Každý to věděl, všichni viděli, jak je falešná.
Přesto jí podlehl. Těm jasně modrým očím totiž nešlo odolat, temně rudé rty ho vždy vyzývaly k políbení a on jejich přání žádostivě plnil. Pokaždé, když ji viděl.
Zamiloval se. To se ale přeci běžně nestává. Proč by o ni měl mít zvláštní zájem? Byla to jen chemie, co ho nutilo vycházet vstříc jejím požadavkům? Možná. Co by ho mohlo donutit jít na koncert té její kapely, bandy blbečků, co měli pocit, že když se navléknou do černé a namalují si oční linky, hned se z nich stanou rockeři? Ona. Kytara do ruky, to není všechno. Byli stejně falešní jako ona.
Nenáviděl ji. Nutila ho trpět, ale on to utrpení se slastí přijímal a oplácel ho něžnostmi i vášní, kterou by jí nedal nikdo z těch, na které si brousila zuby.
Copak feťák nemůže milovat? Mají to zakázané? Ne, prostě se to jen nečeká. Nikdy nepochopil proč. Dívají se na něj skrz prsty, všechno jen proto, jak vypadá. I ona to dělá, věděl to. Ale ona ho znala. Co ti ostatní? Nemohli to přece vidět na první pohled. Nečetli mu myšlenky a na jeho rukou nebyly žádné vpichy po jehlách. Možná ty vytřeštěné oči, nervózní pohyby, občasné prohrábnutí mastných vlasů.
Nikdy si drogy nepíchal. Vždycky ten bílý prášek jen šňupal. Bylo to pohodlnější, a především stokrát rychlejší. Sice ne účinkem, ale člověk se nemusel starat o to, aby s sebou měl všechny potřebné propriety. Stačilo malé zrcátko, bankovka a kreditní karta - a na tom, že člověk nosil tohle, nebylo nic zvláštního. Žádné problémy, krom toho, že se mu teď z nosu občas spustila krev.
A teď po něm chtěla, aby s tím přestal. Říkala, že ho to svinstvo ničí. Káča jedna. Chtěla rebela, ale když ho dostala, stěžuje si.
Neměla pravdu, samozřejmě. Drogy ho neničily, a už vůbec to nebylo svinstvo. Ona byla svinstvo. Vyhrožovala mu, vydírala, křičela na něj. Jeho to už nebavilo. Nemínil dál být loutkou v jejích rukou. Rebel se sebou nenechá tak snadno manipulovat.
Natáhl ruku. Prsty se sevřely kolem sáčku, prudce ho otevřely. Na desku stolu se vysypaly dvě kostrbaté linky kokainu. Žiletka prášek urovnala do přijatelnějších linek. Bankovka byla obratně stočena do trubičky a přiložena k začátku čáry. Druhou stranu do nosní dírky, potáhnout...
Prohrál...