Normální

"Hm, tohle je zajímavý."
Otočím hlavu vlevo a vzdychnu.
"Co zas, proboha?"
"Hele, nebuď na mě laskavě protivná," frkne.
"CO je zajímavý?"
"Víš, že jsi dneska děsně podrážděná, viď?" zeptá se.
"Budu počítat do tří," zavrčím. "A jestli se do tý doby nedozvím, CO je tak strašně zajímavý, tak přísahám, že tě-"
"Tímhle už jsme si přece prošli," protočí panenky. "Múzu nemůžeš zabít."
"Jo, ale ty se vypaříš pokaždý, než to můžu zkusit," ušklíbnu se. "Takže JEDNA..."
"A právě proto, že se vypařím, mě zabít nemůžeš. Jednoduchý!"
"DVA..."
"Ehm, hele, můžeme se dohodnout."
"Proč prostě nemůžeš ŘÍCT, co je zajímavý?!" zaječím.
"Já přece neřekl, že nemůžu."
"!!!"
"Fajn. FAJN!" vyjekne a přikrčí se. "Řeknu to."
"Tak tryskem!"
"Je zajímavý, že... Ehm, že..." Polkne.
"Proboha, neříkej, že jsi to zapomněl," zaskučím.
"Víš, jak jsem roztržitej! Odvedla jsi moji pozornost. Jsem v háji!"
"JÁ nezačala o tom, že jsem protivná."
"Ale začala jsi s výhrůžkama smrtí," odkašle si opatrně.
"Jasně," procedím skrze zaťaté zuby. "Co myslíš, povzbudí tvoji paměť pořádná rána do hlavy?"
"Blafuješ. Tím hrnkem bys mě nepraštila."
"SÁZKY?!"
A najednou na místě, kde doteď stál, je jen vzduch.
Múza zatracená.
Položím jsem hrnek zpátky na stolek a otočím se k počítači.
"Hele! Už vím!" ozve se těsně za mými zády, a já s vyjeknutím nadskočím.
"Jsi NORMÁLNÍ?!" zařvu.
"Jo. A to je přesně ono," sdělí mi. "To je to zajímavý."
"Co? Že jsi normální? Nechci ti do toho kecat, ale-"
"Kušuj, nebo to zas zapomenu!" odsekne. "A ne, to není ono. Ale tohle. Vidíš to?"
Zadívám se na místo, kam do monitoru zabodnul prst.
"Normálnost? Téma týdne?" pozvednu obočí. "Co s tím?"
"Vidíš ty nadpisy?"
"Jo, viděla jsem je stokrát. Co je to normálnost, téma týdne normálnost, nikdo není normální..."
"Ha!" vyhrkne. "Tohle! Pamatuješ na originalitu?"
"No... Jo? To jsme vedli tu okouzlující konverzaci o tom, že bych měla začít bejt víc-"
"A vzpomínáš, na ty titulky tehdy? Že originalita neexistuje?"
"Promiň, jen tak pro jistotu, očekáváš, že teď pochopím, kam míříš, a řeknu to, nebo se mám tvářit, že to nechápu, abys mě mohl poučit?" ujišťuji se. "Já jen, abych to neřekla, a ty ses zase neurazil, že ti všechno kazím."
"Originalita neexistuje!" pronese svým typicky dramatickým hlasem. "Ale zároveň nikdo není normální? Jakej to dává smysl?!"
"Naprosto žádnej. Ale to je tady docela normální, ne?" ušklíbnu se.
"Hm. Taky fakt," kývne. "ALE! Co je vlastně NORMÁLNÍ?"
"Ještě ty začínej," zaskučím.
"Mlč," zavrčí. "Normální. Ošemetný slovíčko. Ona vlastně normálnost možná vážně neexistuje. Je to jen o subjektivním dojmu. Každej jako normální vnímáme něco jinýho, normálnost závisí na spoustě faktorů. Na naší výchově, prostředí, ve kterým jsme vyrůstali, našich zvycích, názorech!"
"Jasně. Pro někoho je třeba normální používat hřeben, no představ si to!" neodpustím si.
"Tak hele!" odsekne a ukáže na svoji hlavu. "Víš, co to dá práce, aby ty zatracený vlasy byly aspoň v TAKOVÝMHLE stavu? Já nemůžu za to, že jsou tak hrubý a nepoddajný. A vůbec, o tom se přece nebavíme!"
"Jasně. Bavíme se o normálnosti," pokývám. "Když jsme u toho, čím to, že jsi mi ještě nepřihrál téma na povídku na téma?"
"Poslední dobou ti ji NORMÁLNĚ přihrávám až v neděli v noci. Je pátek, tak co chceš?" zaculí se.
"No, co třeba NORMÁLNÍ Múzu, co mi vnukává nápady a není u toho otravná a drzá?" nadhodím.
"Vida, já bych zas třeba rád NORMÁLNÍ autorku, co místo psaní necvičí, necourá po internetu nebo nehraje Sims," frkne.
"Asi nedodáváš dostatek neodbytnejch nápadů," pokrčím rameny. "Kdyby jo, tak se od klávesnice neodlepím."
"Já dělám, co můžu! Víš vůbec, jak je složitý pro tebe pracovat?"
"Asi sis měl vybrat nějaký jiný zaměstnání. Nějaký NORMÁLNÍ."
"Kdyby ty sis vybrala NORMÁLNÍ koníček, mohl jsem skončit u někoho, kdo by si mě hýčkal. Kdo by mě miloval. Kdo by si vážil každýho okamžiku, kterej s ním strávím!" vykládá a mohutně u toho gestikuluje.
"Promiň, ale to by ten někdo musel bejt ale SAKRA nenormální."
Otevře ústa, ale nevyjde z nich ani hláska. Zamrká. A zase je zavře.
Pár vteřin jen zíráme jeden druhému do očí.
"Víš co?" odkašle si pak. "Až vymyslím nějakou tu povídku... ozvu se. Jo? To bude nejlepší. Jo..."
A pak zmizí.
Zvednu hrnek na kafe a vstanu z gauče.
Sláva, řekla bych.
Kdybych nevěděla, že až se vrátím, bude sedět vedle počítače a tvářit se dotčeně.
Normální koníček zní najednou docela lákavě...