No, přiznám se. Námět na tuhle povídku jsem tak trochu ukradla z jedný ze svých nejmilejších písniček od finské kapely Sonata Arctica. No dobře, ne tak docela ukradla, spíš jsem se nechala dost inspirovat. Prostě... Moje milovaná Dana.Není to tak, že by v trafice u nás na vesnici nebyly k dostání. Ale přiznejme si to, do trafiky, kterou vede už lehce nedoslýchavá paní, která za tím okýnkem sedí už od doby, co vám bylo deset, a která dobře zná nejen vaše rodiče, ale i prarodiče a praprarodiče (a nádavkem ještě skoro veškeré další obyvatelstvo vsi), si prostě pro nemravný časopis nepůjdete.
Nejen, že by bylo přece jen trochu společensky ošemetné nahlas se dožadovat zejména těch ‚profláklejších‘ titulů, ale především byste minimálně na tři dny, ovšem spíš na týden a víc, byli hlavní zprávou ve vesnickém zpravodaji (který se, v rámci zachování starých zvyklostí, přirozeně šíří pouze a jedině ústní formou).
Nikdo to nebude riskovat. Dokonce ani ti drzí, čerstvě osmnáctiletí hopeři, kteří jako by se poslední dobou množili osmózou. A to se jinak milerádi srocují na místní autobusové zastávce, kouří jednu cigaretu za druhou a z mobilu si pouštějí písničky, které jsou veskrze jedna jako druhá.
Na druhou stranu, všichni mají k dispozici internet, což je přece mnohem lepší zdroj porna než přežité papírové časopisy, ve kterých se vlastně ani většinou nevyskytuje ta pořádná, tvrdá akce, která je stejně to jediné, co je zajímá. A hlavně se to nehýbe.
Já vlastně na tvrdé porno nikdy nebyl. Na erotiku ano. A dodneška vzpomínám na to, jak jsme se s kamarády, bylo nám tehdy nějakých patnáct, dostali k erotickým časopisům, které patřily otci jednoho z nás. Byli jsme jako u vytržení. Žádný z nás ještě neviděl nahou holku, jediné zkušenosti byly polibky, maximálně tak osahávání přes tričko, a tady najednou holky byly, ne, dospělé ženy, a byly úplně nahé…
Samozřejmě se nám na to obdivování časopisů nakonec přišlo. Průšvih pomalu větší, než kdyby nás chytili kouřit za školou. Domácí vězení na pěknou dobu.
Pak se jeden z nás přes staršího bratra dostal k dalším erotickým časopisům, a tentokrát už k žádnému průšvihu nedošlo. Časopisy putovaly od jednoho ke druhému, a po nějaké době už bylo jasně zjevné, které stránky patří mezi obecně nejpopulárnější.
Když mi bylo nějakých sedmnáct, přestaly mě ty časopisy zajímat. Konečně se mi podařilo začít randit s reálnou holkou z vedlejší vesnice, nad kterou jsem slintal už tři roky, od doby, co se tam s rodiči nastěhovala.
Byla o půl roku starší než já. Vysoká, měla dlouhé nohy, trochu širší boky, úzký pas, kulatá a pevná prsa. Blond vlasy tmavá piha na levé tváři, která jí dodávala osobité kouzlo.
Modrozelené oči zářící jakoby vnitřním světlem a radostí ze života, oči, ve kterých byla síla, které o své majitelce dávaly jasně najevo, že je ochotná porvat se naprosto se vším.
Teď bych řekl, že od začátku působila trochu moc dokonale.
Podporoval jsem ji vždycky a ve všem. Měla svůj sen, chtěla se stát herečkou. Možná příležitostnou modelkou. Vím, že to chce každá druhá holka, protože myslí, že je to snadný způsob, jak si vydělat, ale ona hraní milovala. A vážně měla TALENT. Párkrát se jí povedlo dostat do komparzu pár menších filmů, já jí zařídil vedlejší roli ve studentském filmu mého kamaráda, začínala se pomalinku prosazovat…
Mělo mi dojít, že když se jí to povede, odejde. A že já jsem ještě moc mladý, než abych odcházel s ní.
To že se stěhuje do Prahy, mi sdělila po sedmi měsících známosti. Slíbili jsme si, že se pokusíme udržet vztah na dálku, ale oběma nám bylo jasné, že se to nepovede. Vydrželo to přesně sedmatřicet dní. Pak napsala, že si tam našla někoho jiného.
Během následujících deseti let jsem měl hned několik známostí, více či méně vážných, ale nic nevydrželo. Pak už jsem se ani nechtěl snažit někoho hledat.
Skončil jsem zase u těch erotických časopisů. Přirozeně jsem si je nekupoval u nedoslýchavé paní ve vesnické trafice, ale ve městě, cestou z práce. Ve městě to bylo všem jedno.
Jednou jsem zase náhodně otevřel časopis, a tam…
Blond vlasy. Modrozelené oči. Štíhlý pas. Trochu širší boky. Jen prsa o nějakou tu velikost zvětšená. A piha. Ta piha. Kdybych snad váhal…
Zíral jsem na to snad pět, snad deset minut. Chtěl jsem umřít. Chtěl jsem ječet.
Nemohl jsem uvěřit. Moje skvělá, dokonalá holka. Moje holka, co měla hromadu snů. Holka, co mě nechala, aby se proslavila.
Věděl jsem, že z ní není slavná herečka, ale tak nějak jsem čekal, že je aspoň někde ve vedlejších rolích, že si aspoň trochu plní svůj sen.
Nikdy by mě nenapadlo, že si na živobytí vydělává jako… kurva…
Protože jaká byla pravděpodobnost, že to bylo jen o těch fotkách?
Jen o pár dní dřív jsem si říkal, jak by bylo fajn, kdyby mě zase zkontaktovala. Teď… Nechtěl jsem ji už v životě vidět. Nechtěl jsem o ní ani slyšet. Bylo mi jedno, co se s ní stane. Kdybych se dozvěděl, že je mrtvá, je mi to upřímně jedno.
Tohle jsem od ní nikdy nečekal. Myslel jsem, vážně jsem o tom byl přesvědčený, že má svoje hranice, za které nepůjde. Před lety mluvila o tom, že by jí nejspíš dělalo potíže před kamerou jen odhalit prsa. A teď je vystavovala na odiv celému světu, a zdaleka ne jenom na jedné fotce.
Byl jsem tak znechucený, že jsem chtěl ty listy hned vyrvat a spálit je, sprovodit je ze světa a pokusit se je vyhnat i z hlavy. Ty fotky i ji samotnou. Popřít, že vůbec kdy existovala, zapomenout na ni jako na svoji první lásku. Naprosto se jí zbavit.
Těsně předtím, než jsem časopis zavřel, jsem se podíval na její oči. Na povrchu byl vyzývavý výraz, nejspíš pečlivě nacvičený, všechny ty holky měly pohled jako podle nějakého univerzálního manuálu, ale pod tím výrazem…
Pod tím výrazem nebylo absolutně nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat