pátek 1. března 2013

O dívce

Teď tu mám něco tak trochu jinačího. Je to docela normální povídka, abyste si zase něco nemysleli, ale, no... přece jen trochu zvláštní. Tuhle povídku jsem před pár lety (konkrétně 2008 to bylo) posílala do soutěže o Hradeckého Škrabáka. A... Tahle povídka to vyhrála. Nejen ve svojí kategorii, ale taky byla jedním z celkových vítězů. Nemusím říkat, že mi to tehdy udělalo hroznou radost, v těch čerstvých osmnácti.
Byla na prvním psacím blogu a je i tady. V původní podobě, naprosto nezměněná. Tak schválně, co řeknete... =) A mimochodem, kdo pozná, odkud jsem zcela nepokrytě ukradla název? O=)

Musíš, říkají.
Ale proč, ptáš se.
Nikdy pro tebe nebyla žádná potupa větší než ta, kterou jsi zažila v den, kdy tě poprvé přinutili skákat tak, jak oni pískali.
Nikdy na to nezapomeneš. Chtěli z tebe mít růžovou princezničku, která si v dětství bude hrát s panenkami, ve škole bude mít samé jedničky, vystuduje a v dospělosti bude úspěšnou právničkou. Celý tvůj život byl dokonale nalinkovaný už od okamžiku tvého narození. Občas si říkáš, že i porod měla tvá matka předem poznačený v diáři, naplánovaný přesně na osmnáct hodin a třicet minut, hned po lekci jógy. Jistě ji velmi zklamalo, když už tenkrát se projevila tvoje nedochvilnost a ty ses na svět začala drát s půlhodinovým zpožděním.
Bylo ti tenkrát pět. Jeli jste na návštěvu k babičce z matčiny strany. Ano, přesně po ní byla ta žena, co tě zplodila. Stejně upjatá a panovačná.
Tenkrát sis odmítla vzít růžovou skládanou sukýnku a nechat si zaplést roztomilé copánky. Chtěla jsi jet ve svých oblíbených šatečkách, v těch jasně rudých, které jsi dostala od strýčka. Chtěla jsi, aby nechali tvé tmavé vlasy volně spadat okolo obličeje. Nenechali.
On, ten bastard, který si říkal OTEC, tě držel, zatímco ona, tvoje přízemní matinka, na tebe rvala oblečení a z vlasů ti tvořila ty dvě odporné věci. Kopala jsi. Škrábala. Kousala. Plakala a škemrala. K ničemu to nebylo. Začali o tobě mluvit jako o nezvladatelném dítěti. Poprvé tě donutili, aby ses přizpůsobila jejich vůli. Byla jsi nešťastná. V tu chvíli jsi je ale prostě jen neměla ráda. Slovo nenávist jsi ještě neznala. To mělo přijít až mnohem později.
Vzpomínáš si ještě? Aby ses dostala na vysokou školu, přirozeně jsi musela na gymnázium. To nejprestižnější, samozřejmě, s jiným se nebyli ochotni spokojit.
Celý rok před přijímacími zkouškami jsi musela chodit na přípravné kurzy. Dostavovala ses jen z donucení. Stokrát jsi byla obviněna, že se nesnažíš. Byla to pravda. Vždycky jsi přicházela s jediným přáním - co nejdřív zase vypadnout. Nezajímalo tě nic. Zato je zajímaly tvé výsledky ve škole. Známka horší než dvojka znamenala okamžitý zákaz jiných aktivit než učení. Zákaz kontaktu s přáteli.
Přáteli? Měla jsi vůbec nějaké? Za celé svoje dětství ani jednoho! Kdo by se jen zajímal o tu šprtku, co se rozklepe ve chvíli, kdy dostane trojku? O tu holku, co celé přestávky jen leží v knížkách, aby se při hodinách mohla hlásit a správně odpovídat na učitelčiny otázky? O holku, která na každého, kdo se ji jen pokusil oslovit, zavrčela, že teď nemůže, protože teď se učí? O to bledé, hubené dítě, co si jako svačinu nosilo celozrnný chléb, a když mu někdo nabídl bonbon, ošívalo se? O děcko, co odmítalo čokoládu, protože ten hnus kazí zuby, dítě, co nikdy neochutnalo sladkou limonádu? Osamělé děvčátko neschopné normální komunikace? O dívku, která neznala jinou pohádku než nesplněné sny svých rodičů, které se ovšem měly co nevidět realizovat prostřednictvím jí samé? O brejlouna nestál nikdo, čtyřočka nikoho nezajímala...
Patnáct. Tolik ti bylo. Deset let po tvém prvním pokoření přišlo další. Na přijímací zkoušky tě donutili jít ve skoro stejné skládané sukýnce. Ani ty copánky ti neodpustili. Budila jsi u ostatních posměch, nic víc. I rodiče dětí, které zkoušely štěstí, si tě podezřívavě měřili. Ale ještě pořád jsi k těm, kvůli nimž jsi na světě, necítila nenávist. Jen spalující hněv.
Neudělala jsi je. Zkoušky jsi projela. Co na tom, že jsi skončila jen několik políček pod tou pro ně božskou hranicí přijímaných? Co na tom, že ve druhém možném termínu ses s přehledem dostala na jiné gymnázium ve městě? Pro ně jsi prohrála. Zpackala jsi svůj start. Byla jsi Poražená.
To místo, které jsi pak začala navštěvovat, nebylo ani zdaleka tak prestižní jako to, které si vysnili. Nedokázali ti to odpustit. Následovaly zákazy. Přišla jsi o to jediné, co tě ještě drželo nad vodou. Přišla jsi o svoje knížky. Sebrali ti všechno...
Pryč bylo všechno tvoje čtení. Příběhy o lidech, co byli lepší než ty. A měli šťastnější život. Nic z toho ti nenechali. Ano, tohle byla ta chvíle. Chvíle, kdy jsi je začala skutečně ze srdce nenávidět. Jenže... stejně jsi nemohla nic udělat. Byli dospělí a ty jejich dítě.
Pomalu ti začínala docházet jedna věc. Že na světě je přece jen NĚCO, co ti nikdy nevezmou. A právě k tomu ses naprosto upnula. Vzpomínáš, co bylo to něco? Tvoje sny. Sny o tom, jaké by to bylo, kdyby ses narodila jiným rodičům, sny o tom, co by se stalo, kdybys byla někým úplně jiným. Mohla bys zažívat velké věci, DĚLAT velké věci, psát historii, být jako hrdinové tvých knížek. A ve své naivní fantazii jsi začala rozvíjet desítky různých příběhů, které se vzájemně proplétaly, něco z jednoho souviselo s čímsi z druhého...
Po nějakém čase sis ty myšlenky začala zapisovat. Přišla jsi na to, že když skládáš slova za sebe, myšlenky v tvé hlavě mnohem lépe proudí... proudí, tryskají, dopadají na bílý papír...
Začala jsi tvořit příběhy ještě větší a odvážnější než kdy dřív. Jednou jsi byla pirátka všech moří, podruhé romantická princezna z patnáctého století, o jejíž ruku bojuje překrásný princ... potřetí prostitutka, vydaná napospas svým klientům a pasákovi... počtvrté umírající dívka, která páchá sebevraždu kvůli přítelově nevěře. Přitvrzovala jsi. Do tvých zápisků proudil vztek, který jsi cítila vůči světu, vůči svému životu. Čím víc vzteku, tím víc utrpení pro tvé hrdinky. Psaní byla terapie, co ti pomáhala zapomenout na všechno, zlé i dobré. Zlé drtivě převažovalo.
Jenže i tohle ti nakonec dokázali vzít. V sedmnácti ses konečně začala vymaňovat z jejich vlivu. Pomalu jsi přicházela na to, jak chutná rebelie. Oblékala jsi černou, barvu své duše. Lidé si tě prohlíželi s opovržením. Feťačka, slýchala jsi v autobuse. Metalistka, satanistka, ozývalo se, když jsi šla po ulici.
Tvůj prospěch se zhoršoval, ale oni už ti neměli co zakázat. Nevěděli o hromadě papírů a sešitů, v nichž se ukrývaly tvé nejniternější pocity. Jen ti opakovali, že se musíš učit. Musíš. Zase to musíš. Neměli o ničem tušení, dokud se neodhodlali k radikálnímu kroku.
Vrátila ses domů ze školy. Jako by to bylo včera. Ovšem bylo to už předevčírem. Zavřela ses v pokoji, chtěla jsi zamknout - klíč byl pryč! Vrhla jsi rychlý pohled na podlahu, ten kousek kovu někdy sám vypadne ze zámku, když zabouchneš moc prudce... Nikde nic!
Do mozku ti bez pozvání vstoupilo děsivé tušení. Otevřela jsi zásuvku psacího stolu, tu se všemi dokončenými i rozepsanými pracemi. Prázdná!
Přiskočila jsi ke skříni a trhla dvěřmi. Všechno tvé černé oblečení zmizelo a jeho místo zastoupila princeznovsky růžová. Tvá osobnost byla v popelnicích.
Vběhla jsi do obývacího pokoje. Tví rodiče, ty skety, právě seděli u hořícího ohně krbu a přikládali poslední z tvých výtvorů. Dva roky života právě pohltily plameny. Oni se otočili k tobě. Stroze ti oznámili, že na zítřek jsi objednaná k psychiatrovi, který už z tebe ty tvé podivné manýry dostane. A máš si vzít tu skládanou sukni a nějak rozumně si zaplést vlasy.
Kývla jsi, že rozumíš. Ve skutečnosti jsi už měla jasný plán. Jen jsi doufala, že nepřišli na tvou tajnou skrýš peněz. Ne, hrací skříňka po tetičce Helze zůstala nedotčená. Zjevně nepředpokládali, že bys byla schopná znesvětit i tu. Když máš finanční prostředky, můžeš odejít, nakoupit si nové sešity, bloky a tužky, začít znovu. Někde jinde, jen pryč od nich.
Plnou peněženku jsi hodila do batohu, pobrala jsi pár svých ukrytých drobností, v předsíni ses obula a oblékla si bundu. Zavolala jsi na ně, že jdeš vyvenčit psa. Kdoví, kdy jim došlo, že vy žádného psa nemáte.
A teď jsi tady, v batohu máš pár sešitů a dvě propisky. Sedíš tu s těmi, které potkal podobně mizerný osud jako tebe. Už teď uvažuješ, jestli jsi náhodou neudělala chybu. To musí skončit. Oni tě už zpátky nevezmou. Ale jsem tu já. Jen natáhni ruku a vezmi si mě, dám ti zapomenout na všechny starosti, uvidíš... Slibuji ti to...

Mladá tmavovláska natahuje ruku a od svého souseda přebírá poloprázdnou lahev se soby na etiketě. Přikládá ji k ústům, řádně ji naklání, polyká tekutinu, která lahodně stéká do krku. Pálí, hřeje...
"Dobrá, dobrá. Kurevsky dobrá," přikyvuje, rukávem si otírá ústa a posílá vodku dál. Ošklíbá se. Černovlasý mladík ji přátelsky šťouchá do ramene. Dívka se usmívá a na rty mu tiskne lehký polibek. Mladík se usmívá a předává něžnost svému oficiálnímu příteli. Dívka se směje. Vzápětí ji ochranitelsky obejme ruka muže s ohnivě rudými vlasy.
A... ten pocit uvnitř by se možná dal nazvat štěstím.

1 komentář:

  1. Musím se přiznat, tuhle povídku miluju, je naprosto úžasná. Nenapadají mě slova, kterými bych ji pochválila tak, jak si to zaslouží.
    A co se týče nepokrytě ukradeného názvu, napadá mě Nirvana a jejich About A Girl. (srdíčko, které mi nejde napsat)

    OdpovědětVymazat