pátek 1. března 2013

Ať žije svoboda slova...

I když 'svoboda slova' je nepochybně téma, na který by se dala napsat i nějaká milá úvaha, já zase končím u čeho? Správně, u povídky. Další naprosto nevážný a notně povrchní povídky, nutno dodat, a k tomu ještě s gay tématikou. Ale co. Jak se přesvědčuju, přesně ty mívají největší úspěch...

Když cvaknul klíč v zámku, neobtěžoval jsem se ani zvednout oči od knížky. Právě tak jsem nereagoval na následné bouchnutí zavíraných dveří, na srdceryvné mňoukání ani na následné ňuňání a šišlání, které pro změnu vydával můj přítel.
Čekal jsem na další typické zvuky, klapnutí dveří do ložnice, po několika minutách další, zase mňoukání, pár šoupnutí těch úchylných domácích bot, dveře koupelny, spláchnutí záchoda, voda v umyvadle, dveře koupelny, kávovar.
Ale nedočkal jsem se. Místo toho přišlo přibližující se vrnění. A pak...
„Ahoj.“
Překvapeně jsem se otočil.
A pak jsem v šoku vytřeštil oči.
„Probůh, co se ti stalo?!“ vyjekl jsem.
„Byl jsem se dát ostříhat,“ usmál se na mě a otočil se dokola. „Co ty na to?“

Co já na to?
Co JÁ na to?!
Kurva, co asi?!
Jak se mám tvářit, když můj chlap, snad jedinej gay, kterýho znám, co měl blond vlasy přirozeně (no, a vlastně jeden z mála, co mají svoji přirozenou BARVU), najednou stojí přede mnou a na hlavě má černou hrůzu s růžovejma melírama?!
Když z jeho andělskejch vlasů po ramena, který jsem zbožňoval, je najednou něco sotva k uším?
Když se, sakra, když už to teda musel udělat, neobtěžoval aspoň nabarvit si obočí, takže ty černý vlasy k tomu sedí asi jako pěst na oko?!
Co na to mám říkat, no?
Ale hlavně, co na to MŮŽU říct?
Můžu říct, že mu to nesluší? Že vypadá jako idiot?
No jasně, že můžu. A co asi udělá on?
Popotáhne. Začne fňukat. Vyčte mi, že jsem necitelnej hajzl.
Nebo se prostě urazí a... vyčte mi, že jsem necitelnej hajzl.
Položí kočku na zem, práskne za sebou dveřma ložnice a začne si nahlas pouštět romantický písničky, a zrovna ty, který já nesnáším.
Dost možná budu muset spát na gauči, nejspíš s kočkou vedle hlavy, protože ta zatracená potvora se nevzdá obvyklýho místečka.
Ráno nedostanu ani blbý kafe, pár dní bude tichá domácnost, a když ani po těch pár dnech nepřijdu s kytkou, tak můj drahoušek vyletí, pohádáme se o to, jestli se mu mám nebo nemám omlouvat.
Pak si nejspíš hezky na usmířenou zašoustáme, což bude ale na celý tý věci jediný pozitivní.
Ach, sakra. Jasně, že mu to můžu říct.
Můžu mu i říct, až se budeme hádat o omluvu, že jsem mu to mohl říct, protože máme svobodu slova, a tudíž si můžu říct, co jen chci.
Čímž si ovšem tu tichou domácnost ještě kapku prodloužím.
Pf, jasně. Svoboda slova.
S mým chlapem nic takovýho neexistuje.
Svobodně jsem v minulosti už vyjádřil názor na růžovej obývák, stříbrný auto a pořízení kočky.
Po pár prásknutích dveřma ložnice, nocích na gauči a ránech bez kafe máme... Co? Růžovej obývák. Stříbrný auto. Kočku.
Ne, pardon, svoboda slova s ním existuje. Můžu říct, co jen chci.
To, že on na to kašle, je přece vedlejší. Já můžu mít aspoň ten POCIT, že jsem se svobodně vyjádřil.
Jestli mi ten pocit k něčemu je?
Pf. Ani omylem.


Díval se na mě s rozkošným výrazem napjatého očekávání.
Stojí mi nějaká svoboda slova za to, aby se během pár vteřin proměnil v šílenou fúrii?
Usmál jsem se.
„Moc ti to sluší, drahoušku,“ řekl jsem místo všech těch nadávek, co se mi honily hlavou.
„Ty prolhanej zmetku!“
Sáhl si do vlasů a... najednou byly zase andělské a dlouhé a blond. A v pravé ruce se mu houpala černá paruka s růžovými melíry.
„Co?!“ vytřeštil jsem oči.
„Řekl jsem si, že si tě ozkouším!“ frkl. „Jestli ke mně dokážeš bejt upřímnej a říct mi, že vypadám strašně! Jestli na to máš koule! A ty zatím... Ty bys mě nechal, aby se mi všichni za zády smáli!“
„A-ale...“ vykoktal jsem.
Otočil se ke mně zády a vysprintoval z obýváku. Prásknutí dveří ložnice.
Vzdychl jsem.
Á, k čertu s tím. Tohle snad vyžehlím.
Hlavně mu neříct, že jsem jen nechtěl, aby se naštval. Ne, chce to něco důmyslnýho. Něco jako... 'Víš, já ti jen nechtěl ublížit. Nechtěl jsem, abys byl smutnej. Vždyť ona to nakonec nebyla až taková katastrofa. Bylo to ujetý, ale docela ti to slušelo. Ty jsi pro mě vždycky krásnej, lásko.'
Jo. To by možná i mohlo zabrat.
Co já bych pro něj neudělal, že ano.
Ať žije svoboda slova...

1 komentář: