Autorský mozek

Hned na úvod musím říct, že tenhle článek asi nepochopí většina těch, kterým nebyl dám do vínku dar (nebo možná spíš prokletí) toho, čemu já říkám autorský mozek. Tedy, asi rozumově pochopí, ale pocitově pořád nebudou vědět, kde je vlastně ten zásadní problém.

Autorský mozek, to je někdy to pravé peklo na zemi.
Samozřejmě, umí být fajn. Většinou díky němu máte schopnost vymyslet dobrý příběh i na ty nejpitomější zadání školního vyprávění, což vede k dobrým známkám a někdy i zvýšené náklonnosti ze strany češtináře, který je na větvi z toho, že konečně narazil zase na někoho, pro kterého nejsou slohovky jenom čiré utrpení, díky čemuž si učitel někdy i docela hezky počte.
Někdy je taky fajn, když vám mozek sám od sebe přehrává nějaký příběh, sám ho vymyslí, a jediné, co vy musíte udělat, je sednout a zapsat ho. Čímž se ale už dostáváme k těm negativním aspektům. Protože to, že se vám v hlavě přehrává příběh, když vy se máte učit, a prostě se odmítá vzdát a na chvíli poslušně zapadnout do podvědomí, může být značně otravné.
S tím se samozřejmě pojí taky ta hloupá vlastnost společná snad veškerým nápadům a námětům - přicházet v tu nejnevhodnější chvíli. Většinou to bude ten okamžik, kdy u sebe nemáte tužku ani papír. I když, pokud se zároveň s tím aplikuje předchozí bod a příběh se vydrží přehrávat až do chvíle, kdy se dostanete k psacím potřebám, nemusí to být zase až takový problém.
Autorský mozek má ovšem taky tendence vytvořit námět i z těch nejvšednějších životních situací. Jako třeba rozhovor po ICQ. Stačí, aby váš protějšek plácnul jednu větu, jediné slovo, a váš mozek se okamžitě začne rozjíždět, otvíráte Writer/Word/textový editor dle libosti (a míry masochismu), datlujete, datlujete a o rozhovor skoro ztrácíte zájem.
Nebo třeba vidíte téma týdne 'Peklo' a říkáte si: "Fajn, na to nic nenapíšu." Za pár dní se váš autorský mozek přihlásí o pozornost a velmi nápadným způsobem vám sdělí, že přece můžete napsat O NĚM. Tak píšete.
O tom, kterak můžete být snadno nařčeni z toho, že žijete ve vlastním světě a pořád nedáváte pozor na to, co vám kdo říká. Přičemž vy za to nemůžete. Svým způsobem se jen díváte na film, který se ovšem odehrává přímo ve vaší hlavě.
Nemůžete se skoro dívat na reálné filmy. U většiny příběhů jste napřed a váš autorský mozek snadno odhaluje hlavní zápletku i konec, protože tak byste to přece napsali vy. Nejhorší je to ve chvíli, když tohle odhalení učiníte přesně po pěti minutách dvouhodinového snímku. A u těch pár, které neodhadnete, jste na konci zklamaní, protože už jste si ten příběh v hlavě vlastně napsali.
Když ve filmu nebo knížce nesedí konec, cítíte, že to není správně, že to prostě nepasuje.
V jednom kuse vás bolí ruka, protože autorský mozek vás nutí psát perem (či aspoň propiskou) na papír, protože to má styl.
Nebo vás bolí aspoň oči od datlování do počítače.
V noci nemůžete usnout, protože v hlavě se vám zase odehrává příběh.
Nebo vůbec nejdete spát, protože máte zrovna záchvat inspirace a plníte písmenky jednu stránku editoru za druhou.
Autorský mozek je vážně naprosté a dokonalé PEKLO.
Ale nikdy bych se ho nechtěla vzdát...