Až vystuduju, budu spisovatelka

Tohle je reálný výrok reálné osoby, nějaké dcery některé z našich 'ssselebrit', která studuje na Literární akademii (moje vysněná škola, mimochodem, stojí pouhých 60 000 za akademický rok). Zaslechla jsem ji nedávno v televizi, když jsem si z nedostatku jiné zábavy nechala ke psaní puštěný jistý 'ssselebrití' pořad na Primě (respektive na Love). Ona dceruška pak ještě dodala 'to se jen tak někomu nepoštěstí', čímž mě naprosto dokonale utvrdila v tom, že ona nejspíš nemá o tom, kdo je spisovatel, ani páru.

Rozčilovala jsem se nad tím už včera, ale klidně to zopakuju i dneska. Vlastně je to předmět tohohle článku, takže to zopakovat i musím.

Spisovatelem se člověk nemůže jen tak STÁT, nedá se to vystudovat, jako spisovatel se člověk prostě narodí. Buď to v sobě máte, nebo to v sobě nemáte. Je to stejný talent jako na zpěv nebo malování. Jenže ten talent je zatraceně podceňovaný.

Vidíte to vlastně skoro všude. Psaní se prý dá naučit. Zaplatíte si kurz a blik, je z vás spisovatel. Talent na psaní, to je přece nic. Dá se vyvážit tvrdou dřinou. Ne, vážně. Pořádně zvládněte řemeslo, příběh už nějaký vždycky vymyslíte.

A to je přesně ono. Co se vám asi bude číst líp - Pečlivě a dopodrobna promyšlený příběh od někoho, kdo postupuje přesně podle nadrcených pravidel a pouček, každý krok a slovo postav stokrát promýšlí (a následně stejně padesátkrát upraví), nebo ne tak dokonale vykonstruovaný příběh od někoho, kdo nechá děj prostě plynout, protože postavy mu v mysli ožívají a samy se pohybují a vedou dialogy, zatímco autor je prakticky vzato jen zaznamenávajícím pozorovatelem? A co myslíte, že bude živější?

Neříkám, že to jde bez řemesla. Jasně, musíte vědět, že za interpunkcí se dělá mezera, že existuje něco jako vyjmenovaná slova (a pokud možno je i používat), že shoda přísudku s podmětem je důležitá věc. Věta přece jen musí mít hlavu a patu, pokud to není římá řeč postavy, která je naprostý magor, vyprdnoutsenato.
Jenže přesně to řemeslo se dá naučit. Ale talent se jen tak nezíská. A s talentem je to o tolik lehčí. Vcítit se do postav, vtáhnout čtenáře do děje, přinutit ho se s postavami smát nebo smutnit, přimět ho plakat nebo se aspoň zachvět... Prostě to tak nějak přijde samo. nemusíte hodinu sedět a volit správný slovosled. A nakonec to nebude působit tak nějak... chladně uměle.

Spisovatelem se vážně nedá stát. Spisovatel bude spisovatelem, i kdyby nikdy nevydal ani jedinou knížku, a někdo, kdo má na kontě deset bestsellerů, bude nakonec stejně jen autor.

Spisovatel je člověk s nutkavou potřebou psát. Může ji potlačit sám, někdy ji potlačí okolnosti, ale pořád je tam, a čeká na příležitost, kdy se zase vydere na povrch, donutí spisovatele psát, psát bez ohledu na vnější svět, bez ohledu na svoje vlastní potřeby, psát dlouho do noci, a povolit mu jít spát až ve chvíli, kdy už stejně skoro nevidí na monitor. Postavy v mysli spisovatele žijí i ve chvíli, kdy zrovna nepíše, nabízejí další a další alternativy příběhu, a někdy jsou rázně umlčeny, když najednou odněkud přiletí další nápad, další začátek, přesná a dokonalá formulace věty, první nebo poslední.

Spisovatel nemusí přemýšlet o tom, jak věci psát, Múza mu sama našeptává ty pravé formulace. Spisovatel žije pro psaní, miluje samotný proces tvorby, nebere vyťukávání do počítače jen jako otravnou nutnost, protože teprve až při předávání myšlenek monitoru počítače (nebo příhodně ležícímu kusu papíru, když je nálada nebo počítač není k dispozici) se doopravdy tvoří ten příběh, který dosud v jeho hlavě žil jen jako změť myšlenek, úryvků vět a dialogů.

Spisovatel má tendence odhalovat zápletku a rozuzlení příběhu už po několika minutách a jen pár drobných narážkách, ale taky být zklamaný, když knížka nebo film neskončí tak, jak by to napsal on (a jak tudíž myslel, že příběh skončí).

A hlavně, spisovatel tohle všechno neskutečně miluje. Miluje polibky Múzy, miluje usínání vyčerpáním ve tři v noci, miluje pohled na to, jak se stránka za stránkou plní životem jeho postav.

Miluje to, i když to někdy proklíná...