Když je Múza hyperaktivní

Chápu, že za to, o čem se tu míním rozpovídat, by polovina spisovatelů obětovala vlastní život, a druhá polovina aspoň život svojí babičky. Až na těch pár 'šťastlivců', co jsou na tom podobně jako já, těch, co by zase dali cokoliv za to, aby se jejich Múza chtěla aspoň OBČAS krotit.

Možná to znáte. Jen tak stojíte/sedíte/jdete a věnujete se nějaké zcela běžné činnosti. Nebo třeba i neběžné. Prostě jakékoliv činnosti. Nebo nevěnujete a jen tak necháváte mysl bloumat. A najednou...

PINK.

V mozku vám přistane nápad. Námět. Věta. Myšlenka. Název. Kousek dialogu. Tvář postavy. Situace.
Prostě jen tak.
Co v takovou chvíli uděláte? No, máte zhruba tři možnosti.

Za prvé, můžete daný námět okamžitě rozpracovat. Což je fajn plán, pokud máte tužku a papír (případně počítač) a nějakou tu chvilku volného času. A pokud momentálně nemáte rozpracovaných dalších pět, šest jiných námětů, co vám do hlavy skočily v předchozích dnech. (Echm...)

Za druhé, můžete se pokusit námět uchovat pro pozdější upotřebení. Buď tak, že si ho prostě zapamatujete (což se ale ukazuje jako dlouhodobě neúčinné řešení, zejména pokud máte hlavu tak děravou jako já), nebo tak, že si ho někam zapíšete. Volně se povalující papírky nejsou pro tento účel moc vhodné, mimochodem. Mají tendenci ztácet se stejnou rychlostí jako myšlenky. Zápisníček se osvědčil mnohem líp, a to i u bordeláře jako já. Ehm, pravda. Když ztratíte i ten, je to na mašli.

No, a za třetí, no... Můžete ten námět pohřbít jako nepoužitelný a pokusit se na něj zapomenout. Bohužel, přesně tyhle nápady bývají zdaleka nejneodbytnější. Budou otravovat ve dne v noci. Nechají se v hlavě rozpracovat. A nedají vám pokoj, dokud je stejně nenapíšete. Mrchy.

Teď si nejspíš říkáte, kde že je ten problém. Vždyť tyhle nápady přece my se spisovatelskými ambicemi potřebujeme jako sůl. Protože, no, nejlepší psaní je to s nápadem. Tak co si stěžuju?
No, stěžuju. Jelikož moje Múza se poslední dobou (dost dlouhou, popravdě řečeno) chová, jako by vypila karton RedBullu a zajedla ji čokoládou, načež do sebe jen tak pro sichr hodila ještě pár litrů kafe.
Kdo to někdy zažil, ví, o co jde.
Není to příjemný pocit, když sedíte, listujete notýskem s nápady (povětšinou vyžadujícími zpracování na víc jak dvacet, pětadvacet stránek) a zjišťujete, že už takhle jich máte tolik, že je nestihnete napsat minimálně následující dva roky. Jasně, dva roky, to docela jde, ne? Dva roky nejsou moc. Když zůstane jen u těhle...

PINK.

No dobře, tahle krátká povídečka by se tam určitě ještě někam...

PINK.

Hm, tohle potrvá napsat, ale když se tomu budu věnovat jen občas, když budu mít čas...

PINK.

Vážně musím říkat víc?