Zatracený bohém

No, a zase jsem tu s jednou heterárnou. Tahle je... Ani vlastně nevím jaká. Možná... ze života? I když já bych tedy stála na té, ehm... druhé straně barikády...

Už předem jsem věděla, že nechat ho na celý týden samotného doma a odjet na služební cestu je vážně zatraceně hloupý nápad. Bylo mi jasné, že sám o sebe se prostě pořádně nepostará, vždyť to by bylo naprosto proti té jeho slavné bohémskosti. Ale musím uznat, že to, co jsem po návratu domů spatřila, jsem přece jen tak docela nečekala.
Bláto, fleky na koberci, pohozená igelitová taška, naprosto neorganizované boty, špinavé oblečení. A to byla jen předsíň.
Můj drahoušek nejspíš důkladně zapracoval na svém zlozvyku svlékat si oblečení ještě cestou do koupelny. Bála jsem se, co mě čeká v dalších místnostech.
Kuchyně byla jako po výbuchu. Na podlaze zaschlý červený flek, nejspíš od rajčatové omáčky. Snad od rajčatové omáčky. Špinavé nádobí, některé hrnce už na první pohled dokonale připálené, se válelo ve dřezu i po celé kuchyňské lince. Na jídelním stole, přímo na mém nejlepším ubruse, byla hromada popela, hned vedle přetékajícího popelníku.
V tu chvíli jsem měla chuť svého broučka prostě a jednoduše zabít.
Když jsem otevřela dveře obývacího pokoje, chtělo se mi už vážně začít ječet. Těžký cigaretový pach, ještě horší než v kuchyni. Na polovině konferenčního stolku a částečně i na zemi se válely hrnky od kafe, mimochodem nejspíš úplně všechny hrnky, co doma máme, a mezi nimi trůnil další desetkrát přeplněný popelník. Na druhé polovině stolku byly pečlivě uspořádané a na skleněnou desku nalepené žluté poznámkové papírky.
A na gauči, pěkně v tureckém sedu, notebook na klíně, se rozvaloval ten můj zatracený bohém, na tváři dvoudenní strniště, v ruce cigaretu, kterou už suverénně klepal jen na noviny položené na opěradle, v uších vražená sluchátka, jejichž drát vedl k počítači.
Zavřela jsem oči a napočítala do deseti, ale k ničemu mi to nebylo.
Takže jsem oči zase otevřela a došla k němu, velmi rychle, a vyškubla mu ta zatracená sluchátka z uší.
„Zlato,“ zavrčela jsem. „Jsem DOMA!“
„Co? UŽ?!“ vytřeštil oči.
Bylo mi jedno, jak moc zděšeně se tváří. To mě vážně nedojme.
„Jsem tu o hodinu pozdějc, než jsem původně měla bejt!“ frkla jsem. „Můžeš mi vysvětlit, co má znamenat ten nehoráznej svinčík tady všude?!“
„Chtěl jsem to uklidit, než se vrátíš…“ zabručel a zaklapl notebook.
„Tomu bych uvěřila jen v tom případě, že bys klečel na podlaze v kuchyni a drhnul ten flek! Takhle má ta tvoje výmluva jistý vady na kráse.“
„Myslel jsem, že přijedeš až zítra…“
„Co? Jak tě to napadlo?“ zamrkala jsem. „Ještě včera večer jsme spolu mluvili po telefonu, řekla jsem ti, že se už zítra uvidíme, a ty jsi řekl, že ano, zítra, lásko!“
„To jsem vážně řekl?“ podivil se.
„Samozřejmě, že jsi to ŘEKL!“
„Ach, no… tak asi jo,“ pokrčil rameny a típnul cigaretu. „Fajn, tak promiň, no. Hlavně, že už jsi doma, ne? Pojď ke mně…“
„To jako KAM?“ zavrčela jsem. „Vedle tebe jsou tvý… minimálně včerejší ponožky!“
Nato ten idiot vzal ponožky a odhodil je vedle gauče.
„Děláš si srandu?“ zamrkala jsem. „Uvědomuješ si vůbec, že bys teď měl správně vstát a jít uklízet? Že by bylo jen FÉR, abys šel. Protože, víš, mně se nějak nelíbí představa, že strávím tři dny úklidem tohohle SVINČÍKU!“
„Lásko, teď… nemysli na nepořádek, ano? Nech toho. Já to pak uklidím. Nebo zítra. Nebo tak. Hele, prostě… Pojď sem. Pojď, budeme se mazlit na gauči, pak půjdeme do ložnice, bude nám fajn…“
„A kolik se v ložnici válí zmuchlanejch, mokrejch a zapáchajících ručníků, no?“
„Pár jich tam nejspíš bude…“ zamyslel se. „Ale to je přece vedlejší!“
„Ne, to… To není vedlejší, zatraceně. Je to všechno, jen ne vedlejší!“ štěkla jsem a vytrhla mu ruku, když se mě za ni pokusil vzít. „Podívej se kolem sebe! Je to… Sakra, vždyť je to hnusný!“
„Lásko, pořádek je tak přízemní věc…“
„Přízemní?!“ zaječela jsem. „Tak co… Sakra, co tady dělaj ty DOKONALE ORGANIZOVANÝ papírky?!“
„To jsou moje důležitý poznámky ke knížce! Ani se na to neodvažuj sahat!“
„Důležitý…“ Namátkou jsem jeden papírek zvedla. „Usmála se a pozdravila mě. To je jako důležitá poznámka?!“
„Samozřejmě, že ano! Ale jen když je na správným místě!“
„Na správným místě není! Na správným místě by byla na stole v pracovně!“
Protočil panenky.
„Zlato. Zlatíčko moje. Na správným místě je v mým tvůrčím prostředí, a to je tady!“
„Ne, to není tvoje tvůrčí prostředí, to je MŮJ konferenční stolek!“ vřískla jsem. „Ty máš stůl v pracovně, v pracovně, kterou sis při zařizování bytu prakticky vyškemral! A kolikrát jsi v ní psal, dvakrát?! A stejně pořád trčíš v obýváku! Sakra, řekni mi, co tady napíšeš! Než jsem odjela, přibyly ti za dva tejdny tři stránky!“
„Mám tvůrčí…“
„Nemáš krizi! Prachobyčejně se flákáš! Jsi obyčejnej sobeckej lenoch! Tváříš se, že pracuješ, abys nemusel doma nic udělat! Všechno musím zařizovat já, já, já! Nevyděláváš skoro NIC, protože skoro nepíšeš! A mě už to nebaví!“
„N-nebaví?!“ vytřeštil oči.
„Nebaví!“ zopakovala jsem. Nádech, výdech, jedna, dva, tři… „Ale řeknu ti, co teď udělám. Odejdu. Na dva dny půjdu k nějaký kamarádce. To znamená na víkend. Vrátím se v neděli, řekněme… v pět. Do tý doby máš čas, abys to tady dal do pořádku. Jestli tady bude v neděli takovej svinčík, uklidím to já. Ale začnu tvejma věcma!“
„Zlato…“ zamumlal a spěšně vstal.
Pohodila jsem hlavou a odešla do předsíně. Když jsem se začala obouvat, stál už vedle mě.
„Zlato. Zlato, jo, fajn, zvoral jsem to, ale… Hergot, tohle přece není nutný, ne? Nějak to vyřešíme. No tak, zlatíčko…“
Pokusil se mě obejmout, ale odstrčila jsem ho.
„V neděli v pět,“ řekla jsem mu znovu. „Rozmysli si, co je pro tebe důležitý!“
Popadla jsem tašku s věcmi, co jsem měla na služební cestě, a zabouchla za sebou dveře bytu. Věděla jsem, že on za mnou nepůjde.
Zatracený bohém…