Lampa

Původně jsem tu povídku na téma 'Krása' zamýšlela o dost jinak. V prvé řadě dialogovku, mnohem vtipnější a poněkud víc... gay. Ten poslední bod změnilo vyslovené přání na lesbickou povídku (protože mně je fakt, FAKT jedno, jestli píšu gay, lesbi nebo hetero), ty první dva Múza. Co bych si jen bez ní počala, že ano.

No, trocha vtipu tam snad ještě zůstala. V určitých pasážích. Ale je to jiný než ty gay věci, co píšu normálně, aspoň já mám ten pocit. Jako by se mi pro účely lesbickýho párování trochu přenastavil mozek, jako by toprostě chtělo bejt napsaný trošku, malinko jinak, jako by...

Víte co? Mlčím. Udělejte si obrázek sami. Jo, a nedivte se, že 'Krása' je tu jen okrajový téma. Berte to tak, že mě to slovo spíš... inspirovalo, než co jinýho.

 

Stála jsem uprostřed obývacího pokoje a rozhlížela se po teď už skoro prázdných poličkách. Z kuchyně se už nějakou chvíli ozývalo šustění novinového papíru.
Zrovna v okamžiku, kdy jsem se sehnula a zvedla lávovou lampu, která stála hned vedle televize, jsem zaslechla zvuk tříštěného skla.
„Zlato?“ otočila jsem se a došla ke dveřím obývacího pokoje.
„Nelez sem!“ vyhrkla moje přítelkyně těsně předtím, než jsem mohla stoupnout na linoleum. „Všude jsou tu střepy, a ty jsi bosa.“
Zarazila jsem se a opřela se rukou o rám dveří.
„Sklenička?“ zeptala jsem se věcně.
„Jo. Jo, promiň, nějak mi... vyklouzla,“ pokrčila rameny a ze zatím nevyklizené skříňky pod dřezem vytáhla smetáček a lopatku. „Než jsem stihla zareagovat, už křachla o podlahu.“
„To je dobrý, zlato,“ usmála jsem se, když se s provinilým výrazem sehnula ke střepům. „Mám takovejch ještě několik.“
„Jo, já vím, balila jsem je,“ ušklíbla se.
Pomalu a pečlivě smetala střepy na lopatku. Pak ji vyklopila do odpadkového koše a napřímila se.
Naklonila hlavu a vrhla po mně zkoumavý pohled.
„C-co je?“ zeptala jsem se nejistě.
„To, co máš v ruce... si bereš?“ dotázala se opatrně.
„Co?“ Až teď mi došlo, že pořád držím tu lampičku. „No... Jo. Proč?“
„Ále,“ mávla rukou. „Jen tak.“
„CO?“ zamračila jsem se. „Nelíbí se ti snad?“
„Nedá se říct, že by byla kdovíjak krásná,“ pokrčila rameny. „Vůbec se do mýho bytu nebude hodit, prostě...“ Odmlčela se.
Prohlédla jsem si předmět ve své ruce.
„Víš, zlato, krása je pojem naprosto relativní,“ ušklíbla jsem se.
„Miláčku, na tuhle relativitu by byl i Einstein krátkej, obávám se.“
Pootevřela jsem ústa v němém pokusu o protest.
„Hele...“ napadlo mě náhle. „A nemáš čirou NÁHODOU doma jednu podobnou?“
„Ehm...“ kousla se do rtu. „To si mě asi s někým pleteš.“
„Aha. Takže to, co nám předevčírem svítilo na nočním stolku, když jsem měla hlavu mezi tvejma stehnama...“
„Počkej, to zní jako přiznání, že lížeš jinou!“
Udělala jsem krok vpřed, položila lampičku na stůl a založila si ruce na prsou.
„No, pokud ano, tak na moji obhajobu, byla ti k neuvěření podobná! A dokonce i měla stejnej hlas. A úplně stejně kleje, když se udělá, no věřila bys tomu?“
„Hm... Ale jo. Dějou se různý divný věci,“ rozhodila rukama. „A jestli je to tak, tak budu hodná a nebudu to ani brát jako nevěru.“
„Hele, vážně ti přijde lepší říkat, že jsem šukala s tvým identickým dvojčetem, než přiznat, že tu zkurvenou lampu máš taky?“
„Věříš, že jo?“
„Jsi neuvěřitelná, zlato,“ frkla jsem. „Je to kvůli tomu, že ji mám od svý první, co?“
„Ne. Naprosto ne.“
„NE? Takže ti vážně přijde ošklivá?“
Po očku mrkla na stůl.
„Jo. Hodně ošklivá.“
„Hm,“ pokývala jsem. „V tom případě bys možná měla vyhodit i tu svoji, co ty na to? Vždyť se ti do bytu naprosto nehodí...“
„Šílíš?!“ vytřeštila oči. „Nechal mi ji poslední chlap, se kterým jsem v životě chodila!“
Pozvedla jsem pravé obočí.
„Vážně? O tom ses nikdy nezmínila, zlatíčko...“
„E...hm,“ ošila se. „A není to jedno, jak jsem se k ní dostala?“
„Prosím tě. Já ti koupím nějakou mnohem hezčí a vkusnější. Nějakou, na jejíž relativní krásu by stačila i cvičená slepice.“
„Nemyslela jsi opici?“
„Vím moc dobře, co jsem myslela.“
Kousla se do rtu a sklonila hlavu. Pár vlasů jí sklouzlo do čela, a já si všimla, že zpoza jejich štítu mě pozorují její oči.
„No fajn. Ta tvoje je taky hezká. A do obýváku by se mi hodila přímo skvěle.“
„Červená a žlutá k oranžovejm stěnám? Kdo by to byl řekl,“ ušklíbla jsem se.
Udělala pár váhavých kroků směrem ke mně. Ruce mi obtočila kolem pasu. Její nos mě pošimral na krku, jak se ke mně přivinula.
„Víš, že si toho vážím, že jo?“ zeptala se tiše. „Toho, že se ke mně stěhuješ, i když máš tenhle byt tak ráda?“
Usmála jsem se.
„Byla by blbost táhnout tě sem. Nevešly bysme se. A měla bys to moc daleko do práce.“
Tentokrát jsem na krku ucítila její rty.
„Jsi drahoušek,“ zamumlala. „Miluju tě, víš to, viď?“
„Kdybych o tom jen na vteřinku zapochybovala, věř mi, že by mi v předsíni nestála hromada krabic,“ zakřenila jsem se.
Odtáhla se. Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. Pak nenápadně kývla směrem k lampě na stole.
„Ještě ji nebal,“ řekla a na rtech jí hrál široký úsměv. „Dneska tu spíme. Tak ji vezmi do ložnice. Sbalíme ji zítra.“
„Osvětlení k naší poslední krásný noci v mojí posteli?“ naklonila jsem hlavu.
„Mhm...“ přikývla.
„Fajn,“ špitla jsem a přitáhla si její obličej blíž ke svému. „Ale to ti povídám. Jestli sebou budeš zmítat a ta lampa bude mít nějakou NEPŘEDVÍDATELNOU nehodu, tak půjdu, vezmu tu tvoji a rozbiju ji o tvoji kouzelnou blonďatou hlavinku. Pochopila?“
Odpovědí mi bylo jen hlasité polknutí.