pátek 1. března 2013

Má mě rád, nemá mě rád...

Jen tak čistě mezi námi, tuhle svoji povídku naprosto a (skoro) bezvýhradně miluju. Je teplá, je něžná, je krásná. Líbí se mi a baví mě. Nemůžu si pomoct. No jo, já vím, že samochvála smrdí. Však já si pak dám sprchu...


Lístky sedmikrásky postupně dopadaly do líně proudící vody potoka.
„Má mě rád… Němá mě rád…“
Když na poslední lístek vyšla varianta ‚má mě rád‘, zahodil jsem zbytek nebohé kytky za jejími lístky a z trávy utrhl její bezbrannou sestřičku. Tohle jsem opakoval celkem dvanáctkrát, dokud mi počet lístků nesdělil ‚nemá mě rád‘.
„Ha!“ vykřikl jsem vítězoslavně. „Konečně jedna pravdomluvná!“
„Vždyť přesně ta vyšla blbě, ne?“ ozvalo se za mnou.
„Ne. Přesně ta vyšla dobře. Kde seš? Čekám tady na tebe dobrý DVĚ HODINY! Což, pokud bys to snad nevěděl, je přesně ta doba, kterou jsem na nás měl, než budu muset jít na zatracenou hodinu klavíru!“
Vstal jsem a oklepal ze sebe trávu a případné kousky chudinek sedmikrásek.
„Nech toho. Prostě jsem měl něco na práci, to je všechno.“
Stál si tam, jen tak, s cigaretou u pusy, ačkoliv moc dobře věděl, že jeho kouření nemůžu vystát.
Takže jsem mu tu věc prostě vyškubl z pusy a hodil do potoka, kde se zasyčením zhasla.
„To je moc hezký, že jsi měl práci. Já jsem na tebe ale naštvanej, víme? DOST naštvanej. Nemohl jsi aspoň NAPSAT, nebo tak něco? Ne, pro pána je to moc složitý. Kdybys napsal, že přijedeš ve chvíli, kdy já musím odcházet, tak se nenamáhám sem vůbec CHODIT!“
„Fajn, omlouvám se. Fakt mě to mrzí. Prostě jsem se jen nedostal k tomu, abych ti dal vědět.“
„Přímo dokonale spolehlivej, jako vždycky!“ zašklebil jsem se.
V tu chvíli jsem vážně viděl rudě. Možná jsem reagoval přemrštěně, ale za ty zatracené dvě hodiny se ve mně nahromadilo tolik vzteku, na mozek mi přišlo tolik minulých křivd, že jsem teď neměl daleko k naprostému výbuchu, i kdyby to mělo znamenat, že to mezi námi skončí. I když i to mi zrovna v tenhle okamžik bylo jedno.
„Hele, kocourku. Brzdi. Já mám dobrý vysvětlení, FAKT!“
„Já vím. Měl jsi práci. V jedinej den, kdy ses po DVOU TEJDNECH utrhnul, abysme mohli bejt spolu, aspoň na chvíli. Jo, jasně. Říkám si, co jsem taky čekal jinýho. Zatraceně. Jak dlouho tě teď neuvidím, další tejden? To by bylo normální, kdybysme bydleli padesát kilometrů od sebe, ne padesát METRŮ!“ štěkl jsem.
„Ale NE,“ protočil panenky. „Už zase začínáš? O tom, jak nemůžeme chodit k sobě, bla bla bla?“
„A divíš se mi? Sakra, chci bejt s tebou, ale ne jen v předem naplánovaný dny a kilometr od vesnice, protože co kdyby nás někdo zahlídnul spolu venku? Ono je totiž strašně nenormální, když jsou dva sedmnáctiletý kluci spolu venku, viď?“
„No, když se držej za ruku, bez čehož ty se prakticky neobejdeš, tak to trochu divný je, nemyslíš?“
Kousl jsem se do rtu. UKLIDNI SE, ječel jsem na sebe v duchu. Nechceš to udělat. Nechceš se rozcházet. Nesmíš.
„Já… radši pojedu,“ zamumlal jsem a sehnul se pro svoje kolo, které jsem před dvěma hodinami ledabyle položil na zem.
„Ani se NEHNI!“ zavrčel. „Jen mluv. Řekni mi, co máš na srdci.“
„Víš to.“
„Tak počkej, jestli si to ještě pamatuju…“ zadíval se na oblohu.
„Nebuď hnusnej,“ vzdychl jsem.
„Chceš mě moct chytit za ruku na veřejnosti. Nechceš se schovávat na takovýmhle zastrčeným místě za vesnicí. Chtěl bys jít k nám, moct se v klidu zastavit, ale nechceš, aby tě brali jen jako mýho kamaráda. Chceš se moct mazlit v mym pokoji. A chceš o mně moct říct svejm skvělejm rodičům, který to, že seš gay, berou naprosto, ale naprosto v pohodě. Zapomněl jsem na něco?“
„Jo. Že to NEJDE,“ kousl jsem se do rtu. Chtěl jsem nasednout na kolo, ale zastavil mě. Řídítka držel pevně.
„Řekl jsem jim to. To jsem měl na práci. Řekl jsem to rodičům.“
„CO?“ vydechl jsem.
„Jo. Táta se může zbláznit. Máma brečí a asi dvacetkrát se mě zeptala, co mi udělala, že ji takhle trestám. Takže se zeptám jednoduše, zlato…“
Pustil jsem kolo a místo toho objal jeho, tak pevně jak jsem jenom dokázal.
„Jo, na klavír kašlu,“ zamumlal jsem. „Pojď. Pojedem k nám, dobře?“
„Vaši…“
„No, nejspíš je to trochu překvapí, ale tak co už. Vysvětlím jim to. Broučku…“
„Jo. Pojedem.“
Zatracený sedmikrásky. On mě fakt má rád…

5 komentářů: