Vím, že heterárny zase tolik neletí. Vím, že teplý věci píšu častějc (a dost možná líp). Ale heterárny sem přetahat taky musím, takže, no... Tady jednu z nich máte.
Přiletěla jako splašená, asi v práci zase nestíhala. Na židli v cukrárně se posadila tak prudce, že poodjela o několik centimetrů vlevo, samozřejmě s příslušným skřípavým zvukem, který ke zvídavým či pohoršeným pohledům vyprovokoval hned několik důchodců (patřících již zřejmě k vybavení podniku).
„Až tu krávu zabiju, budeš mi do vězení nosit buchty, viď?“ vzdychla.
„Víš, že já a trouba vedeme nesmiřitelnou válku,“ zasmála jsem se.
„Fajn. Hodím to na někoho jinýho. I když, kdo jinej než moje vlastní sestra by mě měl chodit utěšovat ve vězeňské samotě?“
„Chodit klidně budu, jen bez buchet,“ pokrčila jsem rameny.
V tu chvíli k nám došla mírně otrávená servírka, kterou jsem předtím už dvakrát mile informovala o tom, že na někoho čekám (a že VÁŽNĚ na někoho čekám), a my si objednaly.
„Čokoláda?“ zvedla moje milá sestřička obočí, když dívka odešla. „Ty, kávovej maniak?“
Zadívala jsem se do stolku a kousla se do rtu. Nádech. Výdech.
„Jsem těhotná,“ řekla jsem.
Chvíle ticha. Neodvažovala jsem se na ni podívat.
„Jsem ráda, že tu to kafe ještě není,“ ozvalo se pak. „Nejspíš by teď bylo na celym stole. CO JSI?!“
„Těhotná. V tom. V jináči. Těhule,“ frkla jsem.
„Ale… JAK?!“ vytřeštila oči.
„Promiň, ale taky jedno děcko máš. Řekla bych, že víš, jak se dělají. Ale jestli to chceš popsat, tak prosím. Je ženská a chlap…“
„Kušuj!“ okřikla mě. „Jak je to možný?! Jsi s ním sotva půl roku! A sama jsi mi nedávno říkala, že se na děti ještě necejtíš. Že ti vyhovuje to, že nepotřebujete nutně tolik peněz, takže se můžeš věnovat těm svejm… počítačovejm kravinám!“
„Grafice a webdesignu, děkuju pěkně.“
„To je fuk, stejně to zas zapomenu. Jak jsi do toho vlítla, PROBOHA?!“
Pokrčila jsem rameny. Servírka nám donesla naši objednávku. Konečně.
„Vlastně to ani není pořádně moje vina. Víš, jak jsem kvůli vedlejším účinkům měla vysadit antikoncepci? No, ten můj idiot jednou zapomněl koupit kondomy. Neboj, zlato, to půjde, vytáhnu ho včas. Jo, udělal to, a dokonce jsem i druhej den letěla ke gynekologovi a nechala si i napsat pilulku po. Byl fakt nadšenej, mimochodem. No, a ani ta zkurvená pilulka nebyla k ničemu. Od začátku tejdne je mi blbě, bleju jak Alík, měsíčky nikde… Řikala jsem si, že to snad není ani MOŽNÝ, abych byla v tom, ale letěla jsem na gyndu. Včera. Byl ze mě ještě nadšenější než minule, fakt. A jsem v pátym týdnu. Prostě dokonalost.“
„No páni,“ zamrkala. „Když tě označím za nezodpovědný děcko, bude to k něčemu?“
„Ne. Já vím, neměla jsem sex bez kondomu dovolit. Ale přísahám, že od tý doby jsme ho měli VŽDYCKY! A já byla ten večer tak nadržená…“
Pár důchodců po mně střelilo pohoršeným pohledem.
„Kurva, potřebuju cígo…“ kousla se do rtu. „David už to ví?“
„No jasně, řekla jsem mu to hned včera večer.“
„A on na to?“
Zavřela jsem oči. On na to…
„No co?“ povzdychla jsem si. „Je to naprosto mimo plán. Plán byl rozjet to jeho podnikání, koupit si větší byt, tak do roka se vzít, pak bych já mohla klidně pokračovat v tom webdesignu, bejt doma, starat se o děti, až budou, nejdřív ale tak za dva, tři roky! Je nám dvaadvacet, proboha. Já vím, že ty sis pořizovala dítě ve stejnym věku, ale ty jsi měla toho samýho chlapa od osmnácti, proboha, a o něco staršího, co vydělává dost na to, abyste to zvládli! My tohle fakt… nečekali.“
„A už jste se rozhodli, co uděláte?“ zeptala se a upila ze svého hrnku kávy. „Víš, kdybyste si to nechtěli nechat, tak…“
„Tak čím dřív, tím líp. Já vím,“ zamumlala jsem. „Ale ne, nerozhodli. Já… Já bych chtěla. Sice mimo plán, ale… Fakt to děcko nechci ZABÍT. A když už to přišlo, musí to mít nějakej důvod. Chtěla bych to risknout. Ale to podnikání by úplně padlo, musela bych po mateřský jít asi pracovat, nemohli bysme si dovolit riskovat peníze, museli bysme žít PŘESNĚ tak, jak ani jeden z nás nikdy nechtěl.“
„To není pravda,“ zavrtěla hlavou. „Když budete mít dost rozumu-“
„Já vím. Jenže nevím, jestli on to dítě vůbec chce. Takže nemá cenu to řešit. Rozhodně nechci bejt svobodná matka, kdybysme se měli kvůli děcku rozejít. A kdybysme zůstali spolu, nechci, aby měl pocit, že jsem ho k tomu donutila, připoutala ho k sobě, kecy, kecy, kecy. Nechci, aby mi to za pár let vyčítal.“
„A on ti k tomu teda ještě nic neřekl?“ zamračila se.
Krátký smích.
„Znáš ho. Asi minutu na mě jen zíral, jak mu v hlavě přecvakávaly kolečka a snažily se to nějak pochopit. Pak chvíli nadával jako špaček a pak si začal sepisovat pro a proti. Jednoduchý. Neřekl prakticky vůbec nic. Ale já to neřeším. Prostě… On si to přebere a řekne mi.“
„Máš s ním přímo božskou trpělivost, uvědomuješ si to?“
V kapse mi zavibroval mobil. Nespěchala jsem, když jsem ho lovila. Nejspíš zase nějaká zpráva od operátora, už podezřele dlouho mi žádná nedorazila.
„Hm…“ zamručela jsem. „Prej si musíme promluvit. No, jako bych to neříkala. Fajn. Dopijeme a padám domů…“
Když jsem vstoupila do bytu, do nosu mě udeřila neznámá, i když ne tak docela nepříjemná vůně.
Opatrně jsem došla do kuchyně.
„Zlato?“ zamračila jsem se. U linky jsem ho doteď viděla jen tehdy, když si šel vařit kafe, takže vidět ho teď stát u hrnce…
„Ha! Konečně!“ vyhrkl a podal mi hrnek docela podezřelé tekutiny. „To je proti nevolnostem. Prej to pomáhá. Aspoň moje máma to tvrdila.“
„Mně je teď ale docela… dobře,“ usmála jsem se nervózně.
„Jo?“ zamrkal. „Fajn. Dá se to i dát do lahve a do ledničky a pít to studený. Až ti bude blbě ráno.“
„Jasně…“ pokývala jsem opatrně. „Počkej, TVOJE MÁMA?!“
„Ve skříňce máš zázvorový lízátka, nějaký bonbony, sušenky, tyčinky, prej to pomáhá. Jo, a v ledničce je cola. A koupil jsem takovej ten kobereček před záchod, abys neseděla na studenym, kdyby nic nezabralo.“
„ZLATO?“ vytřeštila jsem oči.
„Pojď!“ chytil mě za ruku a odtáhl do obývacího pokoje. Tam ze stolku zvedl malý oranžový zápisník. „Tady jsem to všechno sepsal! Když se toho budeme držet, nemusíme z našeho plánu nijak odbočovat, krom toho, že svatba bude dřív!“
„Svatba…“
Hodil zápisník na gauč a postrčil mě ke svému notebooku.
„A hledal jsem nový byty. Větší byty. A našel jsem tenhle. Vypadá dobře. Volal jsem tam, prohlídka bude zejtra odpoledne. Ale hele, podívej se na tenhle pokoj. Byl by z něj PARÁDNÍ dětskej pokojíček, nemyslíš? A tady, ten obývák je obrovskej, ale dala by se do něj nějak šikovně vmáčknout malá oddělená pracovna, co myslíš? A hele, koukni na tu koupelnu. Není prostě úžasná? Hrozně se mi líbí ten odstín modrý. A má vanu i sprcháč, to je dokonalý! A ještě než to řekneš, vím, že si to nemůžeme dovolit, ale mluvil jsem s mámou, jsou ochotný nám teď do začátku trochu vypomoct, vracet jim to můžeme postupně, takže… Co ty na to?“
„Já na to?“ zatřásla jsem hlavou, nejspíš v podvědomé touze nějak urychlit vstřebávání informací. „Já na to…“
„Ty… nechceš?“ vydechl a najednou se tvářil jako štěňátko, které jste nechali venku na dešti. „Teda, jestli nechceš, tak já… Můžu zavolat mámě a říct jí… Jasně, můžu.“
„Jen… Ujasnění,“ chytila jsem ho za ruku. „Říkáš mi teď, že si chceš to děcko nechat, správně? Mít děcko, vzít si mě, koupit byt. Je to tak?“
„No jistě!“ přikývl. „MILUJU TĚ!“
„Já tebe taky,“ usmála jsem se. „Já jen, že ses na začátku nevyjádřil tak docela jasně.“
„Já vůl!“ plácl se dlaní do čela. Shýbl se a z konferenčního stolku zvedl červenou sametovou krabičku. „Vždyť tímhle jsem chtěl vlastně začít!“
„Až tu krávu zabiju, budeš mi do vězení nosit buchty, viď?“ vzdychla.
„Víš, že já a trouba vedeme nesmiřitelnou válku,“ zasmála jsem se.
„Fajn. Hodím to na někoho jinýho. I když, kdo jinej než moje vlastní sestra by mě měl chodit utěšovat ve vězeňské samotě?“
„Chodit klidně budu, jen bez buchet,“ pokrčila jsem rameny.
V tu chvíli k nám došla mírně otrávená servírka, kterou jsem předtím už dvakrát mile informovala o tom, že na někoho čekám (a že VÁŽNĚ na někoho čekám), a my si objednaly.
„Čokoláda?“ zvedla moje milá sestřička obočí, když dívka odešla. „Ty, kávovej maniak?“
Zadívala jsem se do stolku a kousla se do rtu. Nádech. Výdech.
„Jsem těhotná,“ řekla jsem.
Chvíle ticha. Neodvažovala jsem se na ni podívat.
„Jsem ráda, že tu to kafe ještě není,“ ozvalo se pak. „Nejspíš by teď bylo na celym stole. CO JSI?!“
„Těhotná. V tom. V jináči. Těhule,“ frkla jsem.
„Ale… JAK?!“ vytřeštila oči.
„Promiň, ale taky jedno děcko máš. Řekla bych, že víš, jak se dělají. Ale jestli to chceš popsat, tak prosím. Je ženská a chlap…“
„Kušuj!“ okřikla mě. „Jak je to možný?! Jsi s ním sotva půl roku! A sama jsi mi nedávno říkala, že se na děti ještě necejtíš. Že ti vyhovuje to, že nepotřebujete nutně tolik peněz, takže se můžeš věnovat těm svejm… počítačovejm kravinám!“
„Grafice a webdesignu, děkuju pěkně.“
„To je fuk, stejně to zas zapomenu. Jak jsi do toho vlítla, PROBOHA?!“
Pokrčila jsem rameny. Servírka nám donesla naši objednávku. Konečně.
„Vlastně to ani není pořádně moje vina. Víš, jak jsem kvůli vedlejším účinkům měla vysadit antikoncepci? No, ten můj idiot jednou zapomněl koupit kondomy. Neboj, zlato, to půjde, vytáhnu ho včas. Jo, udělal to, a dokonce jsem i druhej den letěla ke gynekologovi a nechala si i napsat pilulku po. Byl fakt nadšenej, mimochodem. No, a ani ta zkurvená pilulka nebyla k ničemu. Od začátku tejdne je mi blbě, bleju jak Alík, měsíčky nikde… Řikala jsem si, že to snad není ani MOŽNÝ, abych byla v tom, ale letěla jsem na gyndu. Včera. Byl ze mě ještě nadšenější než minule, fakt. A jsem v pátym týdnu. Prostě dokonalost.“
„No páni,“ zamrkala. „Když tě označím za nezodpovědný děcko, bude to k něčemu?“
„Ne. Já vím, neměla jsem sex bez kondomu dovolit. Ale přísahám, že od tý doby jsme ho měli VŽDYCKY! A já byla ten večer tak nadržená…“
Pár důchodců po mně střelilo pohoršeným pohledem.
„Kurva, potřebuju cígo…“ kousla se do rtu. „David už to ví?“
„No jasně, řekla jsem mu to hned včera večer.“
„A on na to?“
Zavřela jsem oči. On na to…
„No co?“ povzdychla jsem si. „Je to naprosto mimo plán. Plán byl rozjet to jeho podnikání, koupit si větší byt, tak do roka se vzít, pak bych já mohla klidně pokračovat v tom webdesignu, bejt doma, starat se o děti, až budou, nejdřív ale tak za dva, tři roky! Je nám dvaadvacet, proboha. Já vím, že ty sis pořizovala dítě ve stejnym věku, ale ty jsi měla toho samýho chlapa od osmnácti, proboha, a o něco staršího, co vydělává dost na to, abyste to zvládli! My tohle fakt… nečekali.“
„A už jste se rozhodli, co uděláte?“ zeptala se a upila ze svého hrnku kávy. „Víš, kdybyste si to nechtěli nechat, tak…“
„Tak čím dřív, tím líp. Já vím,“ zamumlala jsem. „Ale ne, nerozhodli. Já… Já bych chtěla. Sice mimo plán, ale… Fakt to děcko nechci ZABÍT. A když už to přišlo, musí to mít nějakej důvod. Chtěla bych to risknout. Ale to podnikání by úplně padlo, musela bych po mateřský jít asi pracovat, nemohli bysme si dovolit riskovat peníze, museli bysme žít PŘESNĚ tak, jak ani jeden z nás nikdy nechtěl.“
„To není pravda,“ zavrtěla hlavou. „Když budete mít dost rozumu-“
„Já vím. Jenže nevím, jestli on to dítě vůbec chce. Takže nemá cenu to řešit. Rozhodně nechci bejt svobodná matka, kdybysme se měli kvůli děcku rozejít. A kdybysme zůstali spolu, nechci, aby měl pocit, že jsem ho k tomu donutila, připoutala ho k sobě, kecy, kecy, kecy. Nechci, aby mi to za pár let vyčítal.“
„A on ti k tomu teda ještě nic neřekl?“ zamračila se.
Krátký smích.
„Znáš ho. Asi minutu na mě jen zíral, jak mu v hlavě přecvakávaly kolečka a snažily se to nějak pochopit. Pak chvíli nadával jako špaček a pak si začal sepisovat pro a proti. Jednoduchý. Neřekl prakticky vůbec nic. Ale já to neřeším. Prostě… On si to přebere a řekne mi.“
„Máš s ním přímo božskou trpělivost, uvědomuješ si to?“
V kapse mi zavibroval mobil. Nespěchala jsem, když jsem ho lovila. Nejspíš zase nějaká zpráva od operátora, už podezřele dlouho mi žádná nedorazila.
„Hm…“ zamručela jsem. „Prej si musíme promluvit. No, jako bych to neříkala. Fajn. Dopijeme a padám domů…“
Když jsem vstoupila do bytu, do nosu mě udeřila neznámá, i když ne tak docela nepříjemná vůně.
Opatrně jsem došla do kuchyně.
„Zlato?“ zamračila jsem se. U linky jsem ho doteď viděla jen tehdy, když si šel vařit kafe, takže vidět ho teď stát u hrnce…
„Ha! Konečně!“ vyhrkl a podal mi hrnek docela podezřelé tekutiny. „To je proti nevolnostem. Prej to pomáhá. Aspoň moje máma to tvrdila.“
„Mně je teď ale docela… dobře,“ usmála jsem se nervózně.
„Jo?“ zamrkal. „Fajn. Dá se to i dát do lahve a do ledničky a pít to studený. Až ti bude blbě ráno.“
„Jasně…“ pokývala jsem opatrně. „Počkej, TVOJE MÁMA?!“
„Ve skříňce máš zázvorový lízátka, nějaký bonbony, sušenky, tyčinky, prej to pomáhá. Jo, a v ledničce je cola. A koupil jsem takovej ten kobereček před záchod, abys neseděla na studenym, kdyby nic nezabralo.“
„ZLATO?“ vytřeštila jsem oči.
„Pojď!“ chytil mě za ruku a odtáhl do obývacího pokoje. Tam ze stolku zvedl malý oranžový zápisník. „Tady jsem to všechno sepsal! Když se toho budeme držet, nemusíme z našeho plánu nijak odbočovat, krom toho, že svatba bude dřív!“
„Svatba…“
Hodil zápisník na gauč a postrčil mě ke svému notebooku.
„A hledal jsem nový byty. Větší byty. A našel jsem tenhle. Vypadá dobře. Volal jsem tam, prohlídka bude zejtra odpoledne. Ale hele, podívej se na tenhle pokoj. Byl by z něj PARÁDNÍ dětskej pokojíček, nemyslíš? A tady, ten obývák je obrovskej, ale dala by se do něj nějak šikovně vmáčknout malá oddělená pracovna, co myslíš? A hele, koukni na tu koupelnu. Není prostě úžasná? Hrozně se mi líbí ten odstín modrý. A má vanu i sprcháč, to je dokonalý! A ještě než to řekneš, vím, že si to nemůžeme dovolit, ale mluvil jsem s mámou, jsou ochotný nám teď do začátku trochu vypomoct, vracet jim to můžeme postupně, takže… Co ty na to?“
„Já na to?“ zatřásla jsem hlavou, nejspíš v podvědomé touze nějak urychlit vstřebávání informací. „Já na to…“
„Ty… nechceš?“ vydechl a najednou se tvářil jako štěňátko, které jste nechali venku na dešti. „Teda, jestli nechceš, tak já… Můžu zavolat mámě a říct jí… Jasně, můžu.“
„Jen… Ujasnění,“ chytila jsem ho za ruku. „Říkáš mi teď, že si chceš to děcko nechat, správně? Mít děcko, vzít si mě, koupit byt. Je to tak?“
„No jistě!“ přikývl. „MILUJU TĚ!“
„Já tebe taky,“ usmála jsem se. „Já jen, že ses na začátku nevyjádřil tak docela jasně.“
„Já vůl!“ plácl se dlaní do čela. Shýbl se a z konferenčního stolku zvedl červenou sametovou krabičku. „Vždyť tímhle jsem chtěl vlastně začít!“
Žádné komentáře:
Okomentovat