Syndrom prázdného sedadla v MHD

Každý, kdo měl aspoň párkrát to štěstí (i když někdy, no, většinou spíš tu smůlu) cestovat nějakou verzí 'emhádéčka', nejspíš už teď tuší, o čem se bude mluvit. Těm, co nevědí, to bude velmi rychle objasněno.

Občas se stane, že nastoupíte do autobusu/metra/trolejbusu/tramvaje a spatříte houf tří a více lidí stojících v uctivém okruhu kolem jednoho prázdného sedadla. Ani jeden z lidí se netváří, že by se měl v úmyslu posadit, ačkoliv touha po tomto úkonu se zračí ve tvářích minimálně poloviny z nich. Střílí po sobě částečně nejisté, částečně varovné pohledy, pokouší se jeden druhému číst myšlenky.
Jistě vás mnohokrát napadlo, jak k této situaci vlastně došlo. Jako člověk, který byl již několikrát svědkem samých jejích prvopočátků, vám to nyní vyložím.
Začíná to ve chvíli, kdy se sejdou postarší pán (nebo paní, ale v našem případě to bude pán) a volné (ať už dlouhodobě nebo právě uvolněné) sedadlo. Pán by se mohl posadit, čímž by celé následné situaci předešel, ale neudělá to. Možná jede jen kousek, možná si chce dokázat, že ještě není tak starý, aby nevydržel chvíli stát. Takže stát zůstane, v blízkosti toho prázdného sedadla. Pokud možno jediného v celém autobuse.
Na další zastávce přistoupí paní v horní hranici středního věku. Dost možná nese nějakou tu tašku s nákupem. Spatří prázdné sedadlo (řekněme, že jiné se neuvolnilo nebo bylo ihned zabráno nejbližším puberťákem), ale co to? Stojí nad ním postarší pán. Paní přijde hloupé sedat si, když on stojí, přece jen ji jako malou učili nějaké té slušnosti, a tak si stoupne vedle něj. Možná čeká, že jí sám řekne, ať se posadí, že on bude na další zastávce vystupovat.
Ovšem neřekne to, a ani nevystoupí. Naopak se na scéně objeví muž přibližně stejného věku jako žena, a navíc ještě žena o dost mladší, tato bez tašky s nákupem.
Muž přibližně stejného věku jako první žena se neposadí z podobného důvodu jako dotyčná, i když jeho zábrany podporuje i vědomí, že se musí chovat slušně vůči dámě. Takže, nehledě na to, jestli ho bolí nohy nebo je unavený, poslušně se chytí tyče a bude čekat, jestli si na další zastávce nebude moct sednout bez výčitek svědomí.
Mladá žena, jejíž boty na podpatcích jí po celém dni už působí takové utrpení, že jedna její část (ta, co nebere ohledy na pravidla) už na zastávce uvažovala o tom, že vyzkouší, jestli je země tak nepohodlná, jak pamatuje, má silné nutkání protáhnout se kolem všech tří a konečně ulevit bolavým nohám. Vyřešila by tím celý problém, i za cenu, že minimálně dvěma spolucestujícími bude nenáviděna, ale nakonec se ovládne a řekne si, že deset minut ještě vydrží, a doma dopřeje chodidlům příjemnou lázeň.
Při troše štěstí na další zastávce postarší pán vystoupí, a naopak nastoupí nesmělý středoškolák/vysokoškolák, případně zakřiknuté dítě, přičemž ani jedna z variant si nepůjde sednout právě proto, že by se musela protáhnout kolem těch tří po sobě pokukujících lidí, co se momentálně nad prázdným sedadlem tyčí.
Čistě teoreticky by si teď mohla sednout starší z obou žen, protože už nemusí mít zábrany vůči postaršímu pánovi, jenže ona už jede jen jednu nebo dvě zastávky a řekne si, že už to nemá smysl.
Čistě teoreticky podruhé, kdyby to ona žena řekla muži ve svých letech, nejspíš by se posadil (nebo nabídl místo trpící mladší ženě) a problém by byl vyřešen. Ovšem starší žena ani nepípne. Možná si říká, že když musela stát ona, jim to taky neublíží.
Když konečně vystoupí, přistoupí zase někdo jiný, kdo kartami zamíchá, jako třeba mile vyhlížející stařenka.
A tak to jde dál až do nekonečna, nebo aspoň na konečnou, kde už u sedadla vážně nikdo nezbude.
Že to celé zní absurdně? Možná trochu, nicméně přesně tak se to obvykle děje.
Ale můžete s tím něco udělat. Co? No, ve chvíli, kdy se octnete v dopravním prostředku, kde se odehrává nějaká variace výše uvedené situace...
Prostě běžte a SEDNĚTE SI, PROBOHA!