Myslíš, že jsem tlustej?

Ehm, no, takže takhle to řeknu. Tohle byla jedna z prvních povídek, co jsem psala na téma týdne. Tahle konkrétní byla na téma 'Hra na pravdu'. Jedna ze dvou na tohle téma, přičemž ta druhá byla znatelně vážnější, abych tak řekla, ale tahle se mi líbí víc. Protože je to přesně v tom stylu, v jakým píšu vlastně doteď. Připočtěte, že je to dialogovka... Asi to není jen můj pocit, že kdyby Páťa s Lukym byli spolu, tohle by mohla bejt jedna jejich kapitola, co? XD

„Myslíš, že jsem tlustej?“
„Panebože, už zase...“
„Jaký zase?“
„No, ehm, broučku, na tohle ses mě ptal už, no... Včera? A předevčírem? A pak taky-“
„Jo, ale ty vždycky protočíš panenky a něco si zabručíš!“
„Jo, ale pak ti řeknu, že nejseš.“
„Ani se na mě nekoukáš, když to říkáš!“
„Broučku, vím, jak vypadáš. Viděl jsem tě snad ve všem oblečení, co máš ve skříni, viděl jsem tě ve spodním prádle, viděl jsem tě nahýho. Viděl jsem tě před rokem, před měsícem i dneska. Nemusím se na tebe koukat, já VÍM, že nejsi tlustej!“
„Jsi na mě zvyklej. Nevšímáš si malejch změn.“
„Když sis naposled nechal přistřihnout konečky, všimnul jsem si, ne?“
„To nic neznamená! No tak, podívej se na mě a řekni, jestli jsem tlustej! Vidíš ten zadek?!“
„Tvůj zadek jsem moc dobře viděl dneska ráno, a vážně ti ručím za to, že nijak špatnej mi nepřipadal.“
„A nebylo to tou situací, v jaký jsi ten zadek viděl? Podívej se teď!“
„Lásko...“
„Podívej se!“
„!!!“
„A schovej si ten zděšenej pohled! Máš mě poslechnout hned!“
„No jo, no jo. Fajn. Dívám se. Co konkrétně mám vidět?“
„Ty příšerný špeky na bocích, kupříkladu?!“
„Nebude to tím, že máš pásek maximálně utaženej?“
„Ne, takhle jsem ho nosil vždycky!“
„Kecy, odřená je dírka o dvě vedle.“
„To... No, to je fuk. Ale podívej se. Jen se podívej. Vidíš ten obří zadek?“
„Pokud se IHNED neotočíš zpátky čelem ke mně, budu si chtít zopakovat ráno.“
„Tak vidíš ten zadek?!“
„Vidím tvoji dokonalou kulatou prdelku, jo. Otoč se už, buď tak hodnej.“
„Fajn. Otáčim. A teď, vidíš to břicho? Hnusný, povolený, povislý...“
„Je dokonale plochý, zlato. Není vymakaný, ale to neznamená, že je ošklivý.“
„A ruce? Co moje ruce?!“
„Jo, to jsou takový párátka. Kup si činky.“
„Já mluvím o tý volný kůži!“
„Říkám, kup si činky.“
„Ale...“
Hodil jsem noviny na konferenční stolek.
„Broučku, zahrajeme si takovou malou hru.“
„H-hru?“
„Jo. Hru na pravdu. Budu ti pokládat otázky a ty mi na ně budeš pravdivě odpovídat 'ano', nebo 'ne'. Pochopil?“
„P-proč?“
„Žádný proč. Pochopil?“
„J-jo...“
„Výborně. Takže, otázka první. Fakt si myslíš, že jsi tlustej?“
„...“
„Broučku?“
„No... Ani ne.“
„Fajn. Někdo ti říká, že jsi?“
„Ehm... Ne.“
„Naznačuje?“
„Ehm, možná...“
„Kdo?“
„Zlato, na to se nedá odpovědět-“
„Je to ten zatracenej anorektik, co? Ten... Sakra, co já vím, jak se jmenuje... Ten, jak má stehna patnáct čísel od sebe, žádnej zadek a lezou mu žebra...“
„Jirka. Ehm...“
„Zabiju ho. Já ho fakt zabiju. Co ti říkal?“
„Na to se nedá-“
„Broučku...“
„No, něco o tom, že... Že kdybych zhubnul, určitě se ti líbím víc. Že... bys mě víc chtěl. Víc miloval. A... tak. Prostě tak. Ehm.“
„Máš pocit, že tě chci MÁLO?“
„Ehm, no, to ne. To rozhodně ne, na to, že jsme spolu přes dva roky mě chceš... víc, než je obvyklý, řekl bych.“
„Jo. A proč asi?“
„Protože... se ti líbím?“
„Jo. Protože seš nehorázně sexy, zlato moje...“
„Fakt si to myslíš?“
„Hele. Podívej se na mě, jo? JÁ jsem z nás tlustší.“
„To není pravda! Máš jen jeden úžasně roztomilej špíček na břiše, to přece neznamená, že jsi tlustej!“
„Vidíš?“
„...“
„Bezva. Teď pojď sem a dej mi pusu.“
„Hm, zlatíčko...“
„A teď mi laskavě řekni, kde bydlí ten zasranej anorektik. Musím mu důrazně vysvětlit pár věcí.“
„A-ale zlato...“
„Mlč. Já mu tu prdel prostě nakopu. MÝMU chlapovi nikdo srážet sebevědomí nebude, ne kvůli postavě. Že je zženštilej, tak trochu blbej a neumí parkovat, kvůli tomu klidně. Ale ne kvůli jeho krásný postavě. Takže tu adresu, broučku!“