Zase jedna z prvních mých povídek na TT. Tentokrát bylo zadání 'Zrcadlo'. Abych se přiznala, touhle jsem tak nějak překvapila i sama sebe. Vážně jsem ji napsala? Tohle přece naprosto není můj styl. Ale... Jo. Mám ji na svědomí. A jsem za to ráda. Dost ráda. A nebojte, nevychází z osobní zkušenosti...
-Chtělo by to pár kilo dolů, co?-
Zmatek v modrých očích.
„C-co?“
-Pár kilo dolů.-
„Ty se mnou... mluvíš?“
-Nemám snad?-
„Odrazy v zrcadle přece... nemluví.“
-To je všeobecně rozšířený omyl.-
„A-ale... Ale...“
Natahující se ruka.
-Nesahat!-
Ruka cukla zpátky.
„P-promiň.“
Sklopené modré oči.
-To nic.-
Volání z vedlejší místnosti.
Otočila se a vyšla z koupelny.
„Proč bych vlastně měla shazovat kila? Jsem hubená dost.“
-Jo? A co ty špeky na bocích?-
Váhavý pohled.
„Jsou jen malý. To je přece... normální.“
-A ten na břiše?-
„Ten taky. Přece většina holek ho má!“
-Protože jsou slabý. Nic se sebou nedělají. Copak ty jsi slaboch?-
„Ne, to... To ne. Ale nemyslím si, že bych-“
-Nemysli. Já myslím, že něco málo shodit by ti jen prospělo. A mohla bys nosit ty upnutý džíny, co se ti líběj. A jak krásně by na tobě vypadaly volný košile stažený páskem. Nebo upnutý trička. A minisukně. A minikraťásky...-
„Jak víš, co se mi líbí?“
-Ale no tak. Nejsem jen odraz v zrcadle. Jsem ty.-
„Takže... Já si myslím, že mám zhubnout?“
-Máš pocit, že nemyslíš?-
Kousnutí do rtu.
„Pravda. Pár kilo dolů mi neuškodí...“
Vztek v modrých očích.
„Jsem blbá. Fakt jsem blbá. Zase jsem si dala sušenku. Takhle nikdy nic neshodím!“
-Ne. Takhle ne, to máš pravdu.-
„Ale co mám dělat? Snažím se jíst zdravě, ale mně to tak strašně nechutná. Tak co se divíš, že si pak dám sušenku?!“
-Jen jíst zdravě ti nepomůže. Musíš začít i cvičit. A pořádně.-
„Nesnáším cvičení. Nesnáším tělocvik.“
-Tak budeš dál tlustá.-
„Nejsem tlustá!“
-Že ne? Jen se na sebe podívej. Nevidíš ten tuk? Povolenou kůži? Celulitidu na stehnech? Jsi nechutná.-
„Nejsem...“
-Jsi. Nechutná a slabá. A zůstaneš taková.-
„Ne!“
Zpocené hnědé vlasy.
Lesknoucí se pokožka.
„Hodina na rotopedu. Tak co? Pořád jsem slabá?“
-No... Pro začátek to ujde.-
„Mám ještě přidat?“
-Samozřejmě.-
„Fajn.“
Zkoumavý pohled.
„Hm... Je to docela dobrý. Ne? Hm... Moc dobrý. Moc hezký. Čtyři kila dole, a cejtím se jako novej člověk!“
-Není to špatný. Ale mohlo by bejt mnohem lepší.-
„Myslíš? Mně se to líbí už takhle.“
-Takhle jsi hezká. Můžeš bejt mnohem hezčí. Můžeš bejt krásná. Jen ještě pár kilo.-
„Krásná... Ale tohohle jsem se snažila dosáhnout dva měsíce! Jak dlouho to bude trvat, než...“
-Nemusí tak dlouho. Víš, co máš dělat.-
„Snížit příjem. Zvýšit výdej. A půjde to rychlejc.“
-Správně. Chytrá holka.-
„Díky.“
-Zvládneš to. Já to vím. Jsi silná.-
„Jsem silná...“
„Říkají, že už jsem až moc hubená.“
Váhání v modrých očích.
-Nesmysl. Závidí ti tvoji sílu. Nejsi hubená, jsi krásná.-
„Krásná...“
-Nevidíš to? Jak nádherně jsou ti vidět kosti na bocích? Nevidíš to nádherně plochý bříško? Už jen chvíli, a budou ti vystupovat žebra. To bude nádhera...-
„Jo. Jo, to bude. Bude to krásný.“
-Tak vidíš. Nenech je, aby ti to sebrali. Nedovol to.-
„Donutili mě sníst večeři. Odporný hranolky s hnusným masem, fuj. Je to tak nechutný...“
-Víš, co musíš udělat.-
„Jo, vím. Jít cvičit. Hodně cvičit. Dřít. Dostat ty kalorie ze sebe.“
-Správně. Neboj, dokážeš to. Oni tě nezastaví. Jsi silná.-
„Jo. Silná.“
„Říká, že jsem hnusná kostra.“
-Kašli na ni. Nemá pravdu. Jen ti závidí.-
Ty uslzené modré oči.
„Říká, že jestli nezačnu normálně jíst, dotáhne mě za vlasy k doktorovi a půjdu do cvokárny. Nechci do cvokárny!“
-Lže. Neudělá to. Nemůže.-
„Udělá. Říká, že může udělat co bude chtít. Protože je máma...“
-Chceš jí říkat máma? Kdyby byla opravdová máma, myslí to s tebou dobře. Chce, abys byla šťastná a spokojená. Neháže ti klacky pod nohy.-
„Třeba to se mnou dobře myslí...“
-Nesmysl. Ona nemá ponětí o tom, co je pro tebe dobrý. Je zaslepená tím hnusným tukem a cukrem. Přece víš, jak vypadá. Je jako bečka!-
„Nemá ani sedmdesát kilo...“
-Je nechutně tlustá. A jen ti závidí, protože ona s tím nic nedokáže udělat. Je slaboch. Taky by chtěla bejt krásná jako ty. Ale ví, že nemůže. Má na tebe vztek. Proto tě chce vykrmit. Chce, abys byla taky hnusná, aby ona se cejtila líp!-
„To není pravda...“
-Je. Je to čistá pravda a ty to víš. Nesmíš ji nechat, aby ti vzala všechno, co jsi dokázala. Přece nechceš bejt zase hnusná velryba...-
„Ne. To rozhodně nechci. Máš pravdu. Ať se snaží jakkoliv, nepovolím. Ani za nic. Budu silná. Jsem silná.“
-Správně. Jsi silná...-
Bouchnutí dveří.
Otočení klíče v zámku.
Bušení na dveře a křik.
Zoufalé a vyčerpané modré oči.
„Říká, že mě odveze. To nemůže. Já nechci...“
-Zvládneš to. Budu tam s tebou. Hlavně zůstaň uvnitř silná. Když trochu nabereš, nevadí to. Zase to shodíš, až tě pustí. Když zůstaneš silná.-
„Silná... Nejsem silná. Jsem slabá. Už nemůžu...“
-Musíš!-
„Nemůžu. Poslední dny je mi tak strašně zle. Motá se mi hlava. Je mi zima. Já nemůžu. Cítím se tak strašně...“
-Toho si nevšímej. To je jen tvoje slabý tělo. To překonáš. Zvykne si. Porazíš ho.-
„Je mi špatně...“
Zesilující rány na dveře.
-Nevšímej si toho. Bude to v pořádku. A budeš ještě krásnější než teď.-
„Krásnější...“
Bledé tělo se zhroutilo k zemi zrovna ve chvíli, kdy kování povolilo a dveře se otevřely.
Zmatek v modrých očích.
„C-co?“
-Pár kilo dolů.-
„Ty se mnou... mluvíš?“
-Nemám snad?-
„Odrazy v zrcadle přece... nemluví.“
-To je všeobecně rozšířený omyl.-
„A-ale... Ale...“
Natahující se ruka.
-Nesahat!-
Ruka cukla zpátky.
„P-promiň.“
Sklopené modré oči.
-To nic.-
Volání z vedlejší místnosti.
Otočila se a vyšla z koupelny.
„Proč bych vlastně měla shazovat kila? Jsem hubená dost.“
-Jo? A co ty špeky na bocích?-
Váhavý pohled.
„Jsou jen malý. To je přece... normální.“
-A ten na břiše?-
„Ten taky. Přece většina holek ho má!“
-Protože jsou slabý. Nic se sebou nedělají. Copak ty jsi slaboch?-
„Ne, to... To ne. Ale nemyslím si, že bych-“
-Nemysli. Já myslím, že něco málo shodit by ti jen prospělo. A mohla bys nosit ty upnutý džíny, co se ti líběj. A jak krásně by na tobě vypadaly volný košile stažený páskem. Nebo upnutý trička. A minisukně. A minikraťásky...-
„Jak víš, co se mi líbí?“
-Ale no tak. Nejsem jen odraz v zrcadle. Jsem ty.-
„Takže... Já si myslím, že mám zhubnout?“
-Máš pocit, že nemyslíš?-
Kousnutí do rtu.
„Pravda. Pár kilo dolů mi neuškodí...“
Vztek v modrých očích.
„Jsem blbá. Fakt jsem blbá. Zase jsem si dala sušenku. Takhle nikdy nic neshodím!“
-Ne. Takhle ne, to máš pravdu.-
„Ale co mám dělat? Snažím se jíst zdravě, ale mně to tak strašně nechutná. Tak co se divíš, že si pak dám sušenku?!“
-Jen jíst zdravě ti nepomůže. Musíš začít i cvičit. A pořádně.-
„Nesnáším cvičení. Nesnáším tělocvik.“
-Tak budeš dál tlustá.-
„Nejsem tlustá!“
-Že ne? Jen se na sebe podívej. Nevidíš ten tuk? Povolenou kůži? Celulitidu na stehnech? Jsi nechutná.-
„Nejsem...“
-Jsi. Nechutná a slabá. A zůstaneš taková.-
„Ne!“
Zpocené hnědé vlasy.
Lesknoucí se pokožka.
„Hodina na rotopedu. Tak co? Pořád jsem slabá?“
-No... Pro začátek to ujde.-
„Mám ještě přidat?“
-Samozřejmě.-
„Fajn.“
Zkoumavý pohled.
„Hm... Je to docela dobrý. Ne? Hm... Moc dobrý. Moc hezký. Čtyři kila dole, a cejtím se jako novej člověk!“
-Není to špatný. Ale mohlo by bejt mnohem lepší.-
„Myslíš? Mně se to líbí už takhle.“
-Takhle jsi hezká. Můžeš bejt mnohem hezčí. Můžeš bejt krásná. Jen ještě pár kilo.-
„Krásná... Ale tohohle jsem se snažila dosáhnout dva měsíce! Jak dlouho to bude trvat, než...“
-Nemusí tak dlouho. Víš, co máš dělat.-
„Snížit příjem. Zvýšit výdej. A půjde to rychlejc.“
-Správně. Chytrá holka.-
„Díky.“
-Zvládneš to. Já to vím. Jsi silná.-
„Jsem silná...“
„Říkají, že už jsem až moc hubená.“
Váhání v modrých očích.
-Nesmysl. Závidí ti tvoji sílu. Nejsi hubená, jsi krásná.-
„Krásná...“
-Nevidíš to? Jak nádherně jsou ti vidět kosti na bocích? Nevidíš to nádherně plochý bříško? Už jen chvíli, a budou ti vystupovat žebra. To bude nádhera...-
„Jo. Jo, to bude. Bude to krásný.“
-Tak vidíš. Nenech je, aby ti to sebrali. Nedovol to.-
„Donutili mě sníst večeři. Odporný hranolky s hnusným masem, fuj. Je to tak nechutný...“
-Víš, co musíš udělat.-
„Jo, vím. Jít cvičit. Hodně cvičit. Dřít. Dostat ty kalorie ze sebe.“
-Správně. Neboj, dokážeš to. Oni tě nezastaví. Jsi silná.-
„Jo. Silná.“
„Říká, že jsem hnusná kostra.“
-Kašli na ni. Nemá pravdu. Jen ti závidí.-
Ty uslzené modré oči.
„Říká, že jestli nezačnu normálně jíst, dotáhne mě za vlasy k doktorovi a půjdu do cvokárny. Nechci do cvokárny!“
-Lže. Neudělá to. Nemůže.-
„Udělá. Říká, že může udělat co bude chtít. Protože je máma...“
-Chceš jí říkat máma? Kdyby byla opravdová máma, myslí to s tebou dobře. Chce, abys byla šťastná a spokojená. Neháže ti klacky pod nohy.-
„Třeba to se mnou dobře myslí...“
-Nesmysl. Ona nemá ponětí o tom, co je pro tebe dobrý. Je zaslepená tím hnusným tukem a cukrem. Přece víš, jak vypadá. Je jako bečka!-
„Nemá ani sedmdesát kilo...“
-Je nechutně tlustá. A jen ti závidí, protože ona s tím nic nedokáže udělat. Je slaboch. Taky by chtěla bejt krásná jako ty. Ale ví, že nemůže. Má na tebe vztek. Proto tě chce vykrmit. Chce, abys byla taky hnusná, aby ona se cejtila líp!-
„To není pravda...“
-Je. Je to čistá pravda a ty to víš. Nesmíš ji nechat, aby ti vzala všechno, co jsi dokázala. Přece nechceš bejt zase hnusná velryba...-
„Ne. To rozhodně nechci. Máš pravdu. Ať se snaží jakkoliv, nepovolím. Ani za nic. Budu silná. Jsem silná.“
-Správně. Jsi silná...-
Bouchnutí dveří.
Otočení klíče v zámku.
Bušení na dveře a křik.
Zoufalé a vyčerpané modré oči.
„Říká, že mě odveze. To nemůže. Já nechci...“
-Zvládneš to. Budu tam s tebou. Hlavně zůstaň uvnitř silná. Když trochu nabereš, nevadí to. Zase to shodíš, až tě pustí. Když zůstaneš silná.-
„Silná... Nejsem silná. Jsem slabá. Už nemůžu...“
-Musíš!-
„Nemůžu. Poslední dny je mi tak strašně zle. Motá se mi hlava. Je mi zima. Já nemůžu. Cítím se tak strašně...“
-Toho si nevšímej. To je jen tvoje slabý tělo. To překonáš. Zvykne si. Porazíš ho.-
„Je mi špatně...“
Zesilující rány na dveře.
-Nevšímej si toho. Bude to v pořádku. A budeš ještě krásnější než teď.-
„Krásnější...“
Bledé tělo se zhroutilo k zemi zrovna ve chvíli, kdy kování povolilo a dveře se otevřely.
Žádné komentáře:
Okomentovat