Nevděčník

Tak jo. Tahle povídka možná není dokonalá. Možná bych ji teď, po dalších několika letech zkušeností, napsala trochu jinak. Možná kvůli ní budu vypadat jako nebezpečnej šílenec, se kterým se není radno rozcházet, možná kvůli ní začnete hledat číslo na mně nejbližší blázinec, možná to není vůbec to, co teď normálně píšu... Ale mně je to tak nějak jedno. Víte proč? Protože tuhle povídku stejně miluju...

Stál jsem u okna a díval se ven. Pršelo, země byla promáčená a na zahradě se tvořily louže vody, která se nestíhala vsáknout do půdy.
Počasí bylo takhle ošklivé už celé dva dny. A začalo to docela najednou, prostě jen tak se z horkého dne stal chladný a deštivý. Nebo mi to tak aspoň připadalo.
Přede dvěma dny, plus mínus nějaká ta hodina...
„Byli jsme tak krásnej pár,“ zamumlal jsem. „Když jsem ho poznal, byl nula. Modrookej brunetek s krásnou tvářičkou, ale nula. Ani si neuvědomoval, že vypadá dobře. Nevyužíval svýho obličejíčku, ale nebylo to z nějakejch ušlechtilejch pohnutek, ale prostě jen kvůli tomu, že nevěděl, že by mohl. Byl... uťápnutej, nesebevědomej, naprosto PRŮMĚRNEJ. Naprosto vyřízenej z toho, jakej svojí homosexualitou, respektive nejspíš bisexualitou, páchá hroznej hřích, nebo něco na ten způsob. Bál se bejt svůj. Ale já v něm viděl to, co on v sobě nebyl schopnej vidět.
Začal jsem si s ním. A byl tak v šoku, že ho vůbec někdo chce, že mě v první chvíli málem i odmítnul. Když dorazil na první rande, teda NA KAFE, byl naprosto rozklepanej. A já mu celej večer říkal, jak je úžasnej, jak mu to sluší, celej večer jsem ho rozesmíval. A díval jsem se na to, jak mi pomalu začíná věřit. Jak začíná věřit sobě. Na začátku se prostě neusmíval jen tak. Na konci aspoň trošku zvedal koutky. Nebyl tak ztuhlej. Uvolnil se. A když jsem ho před jeho dveřma objal, objal mě taky, nervózně, ale OBJAL.“
Vzal jsem z parapetu krabičku cigaret a zapálil si.
„Druhej den jsem ho vzal nakupovat. Bránil se, cukal se jako blázen. Říkal, že to nemůže, že tohle přece rozhodně NEJDE. Ale já si tehdy slušně vydělával, měl jsem mnohem víc, než jsem sám utrácel, a prostě jsem si to mohl dovolit. A ukecal jsem ho. Neuměl si prosadit svůj názor, a to mi pomohlo, uznávám. Nakoupil jsem mu krásný oblečení. Koupil jsem mu drahý šperky. Vzal jsem ho ke kadeřníkovi a nechal ho ostříhat. Přemluvil jsem ho, aby si nechal propíchnout uši. Ty náušnice mu moc slušej...
Stali se z nás PŘÁTELÉ. Půl roku jsem mu postupně zvedal sebevědomí. Stálo mě to nepředstavitelně moc energie. Ale kdykoliv jsem si říkal, proč to vlastně dělám, měl jsem snadnou odpověď. Protože díky tomu budu vedle sebe mít sebevědomýho a krásnýho chlapa. Protože jemu tak bude líp. Protože se hrozně trápil, když byl tak uťápnutej. Chtěl jsem, aby se cítil dobře. Jen aby se cítil dobře.
Přinutil jsem ho, aby začal vnímat, že bejt bisexuál je naprosto normální. Znáš to, většina lidí je. Víc nebo míň. Po půl roce jsem konečně poznal, že to pochopil. Konkrétně podle toho, že se večer objevil u mě a konečně udělal to, co jsem chtěl, aby udělal. Prakticky se na mě vrhnul a začal mě líbat. Během pár minut jsme byli v ložnici. Vůbec neváhal, cítil jsem, že to CHCE. A bylo to fantastický. Prostě dokonalost. Nikdy bych od něj nečekal, že bude tak vášnivej a hlasitej. A... Byl to snad ten nejlepší sex, co jsem kdy zažil.“
Polkl jsem a olízl si rty.
„Řekl to rodičům, a vzápětí ho vyhodili z domu. Nesnášeli buzny, bože, jak oni nesnášeli buzny. A bisexuál, to pro ně byla jen maskovaná buzna. Tak se přestěhoval ke mně. Na chvíli ho to všechno položilo, ale já ho dál držel nad vodou. Vzpamatoval se docela rychle. Pochopil, že když o něm rodiče nechtějí slyšet, je to jen a jen JEJICH problém, ne jeho. Poslal jim poslední zprávu a smazal je z mobilu. Stejně dost možná časem přilezou sami.
A pak se z něj začal stávat ještě úžasnější a sebevědomější chlap. Když jsem mu sehnal první zakázku na modeling, chtěl mě uškrtit. Což byl pokrok, dřív by řekl něco ve smyslu: 'Hm, tak když myslíš...' Ukecal jsem ho. Pak ho začali chtít. Časopisy, přehlídky... Nikdo proti jeho orientaci nic nenamítal, i když se tím nikdy netajil. Bylo to fajn. Žil si jako v pohádce, já mohl vidět jeho štěstí, byl jsem s ním, byl jsem jeho manažer a milenec. Vděčil mi za všechno. Nikdy jsem ho nepotopil. Nikdy jsem ho neshazoval. I když se mi něco občas nelíbilo, nebyl jsem hnusnej, nebyl jsem ironickej, jen jsem řekl, že to není tak docela můj šálek kávy. Byl jsem prostě... dokonalá ŽENUŠKA.“
I proti své vůli jsem vytáhl z krabičky další cigaretu.
„A pak najednou přišel... A řekl mi, že se zamiloval. Nechápal jsem to. Proč? Do koho? Copak jsem pro něj nebyl dost dobrej? Snažil jsem se málo? Jo, určitě jsem se musel snažit málo. Ale když mi dá šanci, napravím to, polepším se, určitě ještě můžeme náš vztah zachránit! Vždyť ten druhej chlap mu určitě nemůže dát nic, co bych já nemohl taky!“
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.
„A pak to řekl. 'Není to chlap,' řekl. Není to chlap. Spí s ženskou, s prachobyčejnou špinavou ŽENSKOU. Zamiloval se do ní. Takže ne, není způsob, jak náš vztah zachránit. Už si našel novýho manažera. Už mě nepotřebuje. Přeje mi hodně štěstí, ale prostě... náš vztah končí.“
Nikotin, sladký nikotin...
„Byl jsem naštvanej. Zuřil jsem a ŠÍLEL. Pak jsem brečel, probrečel jsem hodiny, možná dny, čas neubíhal, jak měl, netuším, jak dlouho to bylo. Byl jsem jako tělo bez duše. Proboha, i teď... Zuřím a zároveň se mi chce dál brečet.“
Otevřel jsem oči a upřel je před sebe.
„Ale pak mi to došlo. Je to jeho právo. Jestliže on má pocit, že náš vztah nemá smysl, dobrá. Má na to naprosté právo. Je šťastný, a já ho miluju, takže musím být šťastný, protože je šťastný. Pomohl jsem mu nastartovat život, udělal jsem ho pro něj stokrát lepší. Přeju mu to, že si ho teď může plnými doušky užívat, byť beze mě.“
To byla mantra, kterou jsem si opakoval poslední tři měsíce.
„Ano...“ zašeptal jsem. „Já to tomu nevděčníkovi přeju.“
Prohlédl jsem si blondýnku, která se na mě, pečlivě přivázaná k židli a s ústy zacpanými roubíkem (praxe ve svazování se taky jistým způsobem pojila s mým drahouškem), jen zděšeně dívala. Od pláče měla za ty poslední dva dny už líčení skoro smyté. Byla hrozně rozcuchaná. Kdyby ji jen takhle viděl...
Uvidí.
„To jen tobě, ty děvko... TOBĚ ho nepřeju...“