Psaní o psaní

Někdy si říkám, jak je těžké být člověkem, kterého nade všechno na světě baví psát. Tedy, samotné psaní není až tak extrémně problematické, když pomineme to, že náhlý záchvat psavosti může silně narušit původní plány na strávení odpoledne, večera, občas i noci (kdy narušuje poměrně důležité plány na vydatný spánek, tedy, většinou) a jistým způsobem poznamenává i společenské vztahy.

Ten největší problém nastává ve chvíli, kdy usoudíte, že vás psaní baví natolik, že byste se jím v budoucnosti rádi živili. To se totiž do vaší mysli, dosud prostě volně plující na vlnách inspirace, začnou vkrádat myšlenky.

Myšlenka první: Umím vůbec psát natolik dobře, aby za moje věci někdo byl ochoten platit? Není psaní jen můj dětinský sen, prachobyčejné předvádění se, touha upoutat pozornost, křik o uznání od ostatních? (Ono většina nás stejně aspoň jeden ten bod splňuje, mimochodem.) Znamená moje urputná potřeba psát vůbec něco? Myslím si jen já, že jsou moje věci dobré?

Myšlenka druhá: Jaká je vůbec pravděpodobnost, že mě může psaní uživit? Jakou mám šanci, když nebudu psát o věcech, o kterých průměrný člověk bude chtít číst? Nemám o těch věcech začít psát? Nebyl by to ten správný recept na úspěch, nebo tím jen zabiju to, co mě právě na psaní baví?

Myšlenka třetí: A jak mám vlastně začít? Mám napsat knížku, nebo mám začít povídkami? Když napíšu knížku, kdo mi ji vydá? Proč by někdo měl mít zájem o to, co není určeno jen pro průměrného člověka? Vyrovnám se s odmítnutím? Co mám dělat, když chci někde vydat třeba jen pitomou povídku? Jak se dostat do povědomí lidí?

Myšlenka čtvrtá: Zatraceně, má to všechno vůbec smysl?

Má.

Nevím, jestli umím psát natolik dobře, aby za to někdo byl ochoten platit, ale upřímně v to doufám. Je to sen, je to předvádění, poutám pozornost, chci uznání. A moje urputná potřeba psát znamená přesně to, že psát budu, i kdybych nikdy neměla nic vydat.

Psaní uživí jen hrstku vyvolených, a z většiny právě jen ty, kdo píší to, co lidi chtějí číst. Tou cestou ale já jít nemůžu. Prostě budu psát podle svých nápadů. Třeba někdy přiletí i nějaký, do kterého se zamiluje i průměrný Pepa z Prahy, a já vydělám miliony, no považte. Ale nebudu psát jen pro Pepu a proti sobě.

Kde mám něco vydat, to zatím nevím. Na internetu se mi pár věcí motá, jak vidíte, a nějakou chvíli se asi nic nebude motat jinde. A až napíšu něco, co bych vážně chtěla vydat, začnu pořádně zkoumat, jak na to. Třeba se do té doby ozve někdo, kdo by měl zájem.

I když… To už jsme zase u toho dětinského snění.