Nevinnost, to je věc absolutně relativní

Jen si představte následující situaci: Stojíte u kuchyňské linky a právě jste otevřeli balení kuřecích prsních řízků, ze kterých se chystáte uvařit dnešní oběd.

Začnete maso čistit, když vtom vás přepadne neodbytný pocit, že jste sledováni. Otočíte se, rozhlédnete... Vida. Na druhém konci kuchyně sedí vaše roztomilé koťátko (ideálně bílé, případně světle rezavé, ačkoliv dle mých zkušeností to sežerete i černé bestii, o které víte, že je bestie)(a koťátko nehledě na to, že je mu/jí už pět), na tváři výraz absolutní nevinnosti a bezbrannosti, a upřeně na vás zírá.
Usmějete se a bezděčně začnete odkrajovat trochu větší kousky.
Zhruba v okamžiku, kdy máte maso očištěné a začnete ho krájet na nudličky, ozve se těsně pod vámi tiché, vysoké mňouknutí. Shlédnete proto dolů, jen abyste pojali podezření, že oči vaší kočky se poněkud zvětšily od doby, co jste ji před minutou naposledy viděli, a že mezi oušky se jí začíná rýsovat něco jako svatozář.
Kočka, opírajíc se předními packami o kuchyňskou linku, znovu mňoukne, načež se vám s něžným vrněním začne otírat o nohy.
Znovu se usmějete a hodíte kočce odřezky masa.
Kuchyní se začne rozléhat temné vrčení, jaké byste od stvoření s tak nevinným kukučem ani omylem nečekali.
Než maso dokrájíte, odřezky masa jsou pryč, příslušná část podlahy vyleštěná tak, že ji při příštím stírání můžete klidně vynechat, a kočka na vás zase upírá oči, přičemž to jediné, co jí chybí, je obláček, křídla a malá harfička, na kterou by se dalo hrát drápky.
Nečekáte nic špatného, když se shýbáte do skříňky pro pánev.
Jen abyste ve chvíli, kdy se narovnáte, viděli, jak kočka chytá do tlamy pár nudliček masa, seskakuje z linky a mizí z dosahu vašeho i letící pánve.

Povědomé?

Ne?

...

A jste si tím jistí?