Žárlivost

Nebudu se vám ani snažit vysvětlit, jak je pro mě tahle povídka osobně důležitá. Prostě je. Možná není zrovna originální, možná je prostě ufňukaná a pitomá, ale stejně bych na ní to základní rozhodně nezměnila. Prostě... Tak.

Přihnula si ze skleničky vodky a mírně přimhouřila oči, aby se jí podařilo zaostřit na mladíka naproti sobě.
„Já ti něco povím, mazlíku...“ zamumlala.
„Nepovídej mi nic. Polož tu skleničku. Jdeme domů,“ vzdychl. „PROSÍM.“
„Ne! Já se odsud ani NEHNU!“ odsekla a pohodila dlouhými černými vlasy, ale sklenku položila na barový pult. „A jestli se mě budeš snažit donutit, řeknu tomu pěknýmu barmanovi, že mě OBTĚŽUJEŠ!“
„Neobtěžuju tě. Jsem tvůj přítel. Nic ti nedělám, jen tě prosím, abys přestala chlastat a ušla těch pět minut do našeho bytu.“
„Ani náhodou!“
„Lásko...“
„Barmane!“
„Fajn. FAJN. Tak nechoď domů. Promluvíme si tady, jak jen je libo. Nic jí nedělám, jasno?!“
Barman si k sobě přitáhl stále ještě nedopitou skleničku. Dívka se pokusila ho zastavit, ale byl rychlejší a podstatně střízlivější.
„Hele. To bylo moje!“ frkla.
„Ta je na účet podniku,“ řekl barman. „Slečno... Měla byste ho poslechnout. Běžte domů.“
„Chci další vodku!“
„Lásko, prosím.“
„Fajn, whisky!“
„Slečno, tady už nic nedostanete.“
„Nic?“
„Nic.“
„Fajn! Doma máme ještě nějakou flašku!“
„Cože?!“
„Neslyšíš? Můžeš bejt spokojenej. Jdeme domů! Tak dělej. Nemám ani nejmenší problém zamknout tě venku!“
Zvedla se a váhavým krokem se vydala ke dveřím.
Barman se na mladíka soucitně podíval.
„A neměl byste jít za ní? Aby vás vážně nezamkla venku.“
„Nemá klíče,“ zavrtěl mladík hlavou. „Nedostane se ani dovnitř. Kolik to dělá?“
„Osm set.“
„No... Skvěle. Tady. Ty dvě stovky si nechte. Za to, že jste to s ní tady vydržel.“
Pak se otočil a dřív, než mohl barman zaprotestovat, vyrazil ven z podniku. Rozhlédl se. Jeho černovláska pochodovala zcela opačným směrem. Přirozeně. Rychle ji dohnal.

Dopadla na postel, ještě úplně oblečená, a nejspíš by usnula, kdyby jí náhle nezačala být zima na jednu nohu.
„Co si myslíš, že asi děláš?!“
„Sundávám ti boty?“
Nemotorně se vyhrabala na lokty, ale nepomohlo to. Stejně na něj pořádně neviděla.
„Proč mi sundáváš boty?“
„Abys mohla jít spát, kupříkladu?“
„Ale já nechci jít spát!“
„To je možný, ale já říkám, že půjdeš.“
„Budu mít hroznou KOCOVOVINU když půjdu spát opilá!“
„Kdybys nechlastala, nemáš KOCOVINU vůbec!“
„Nepůjdu spát!“
„Tak co chceš? Studenou sprchu?“
Vyškubla mu svoji druhou nohu tak prudce, až ho málem kopla do obličeje. Postavila se, s přihlédnutím k její opilosti velmi mrštně, a udělala několik kroků k oknu.
„Ty hnusnej zmrde. Slíbil jsi, že si PROMLUVÍME!“
„Promluvíme si, až vystřízlivíš.“
„Promluvíme si TEĎ!“
Chtěla přelézt postel a dostat se zase k němu, ale nohy ji pořádně neposlouchaly. Dopadla obličejem do peřin.
Díval se na její černé vlasy rozprostřené po povlečení a nevěděl, co říct. Pak si uvědomil, že se jí třesou ramena.
„Beruško...“ oslovil ji tiše.
„Nenávidím tě. Tak šíleně tě nenávidím...“ vzlykla.
„Nená... PROČ?“
„Nestojíš o mě. Nemiluješ mě. Jsem ti úplně a naprosto ukradená!“
„Kdybych tě nemiloval, myslíš, že bych pro tebe dneska šel?“
„Vím já? Nechtěl jsi, abych dělala ostudu.“
„Promiň, tu jsi udělala. A kdybych nepřišel, nikdo by si tě nespojil se mnou, i kdyby mě náhodou někdo z těch lidí zejtra potkal. Mám ostudu z toho, že jsem pro tebe šel. I když, možná mě spíš litujou, že mám doma alkoholičku.“
„Nejsem alkoholička!“
„Já vím, zlato, ale promiň, oni mají právo si to myslet. Podívej se na mě...“
„Ne!“
„Prosím.“
Jen pomalu zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
„Proč mě nenávidíš, lásko?“
V tu chvíli zase uhnula pohledem.
„Protože mě už nemiluješ.“
„Ale jasně, že tě miluju.“
„Ale jasně, že mě nemiluješ. Podváděl bys mě, kdybys mě miloval?“
„Beruško...“
„No jasně, jasně. Dohoda. Jdi k čertu i s nějakou dohodou. Nenávidím celou tu DOHODU. A chci flašku vodky!“
Začala se zase zvedat, ale jemu nedělalo nejmenší potíže ji zastavit.
„Jak nenávidíš tu dohodu?“
„Nenávidím!“ odsekla. „Kdybys mě miloval, nešoustal bys co chvíli s jinejma, nezávisle na pohlaví!“
„Od začátku jsi věděla...“
„Ale nevěděla jsem, že mi to budeš předhazovat!“
„Nic to NEPŘEDHAZUJU, proboha.“
„Ale jasně, že jo! Jak bys chtěl tamtu pěknou holku, jak má tamten kluk pěknej zadek, jak byl tamten úžasnej! A jak mslíš, že se pak cejtím já, když o mně nikdy nic hezkýho neřekneš, co? Ani to, že se mnou vážně chceš spát. A ty nechceš, už se ti ani nelíbím!“
„To je nebetyčná hovadina, když dovolíš. Jistě, že se mi LÍBÍŠ!“
„Kdybych se ti líbila...“
„Beruško. Prosím, sakra, poslouchej mě. Přestaň žárlit. Kdokoliv jinej je pro mě jenom sex, rozumíš? Ty seš ta jediná, kterou miluju. Tak to pochop...“
„Já to chápu,“ vzlykla. „Ale stejně to bolí...“
„Já vím, zlato. Já vím...“
„Tak proč mi to teda děláš?“
Mlčel. Jen se zvedl a lehl si vedle ní, zezadu ji pevně objal.
„Ty a já patříme k sobě.“
„Bohužel...“
Na to už nenašel odpověď. Jen zabořil nos do jejích dlouhých vlasů, které teď nevoněly šamponem jako obvykle, ale cigaretovým kouřem a alkoholem.
Neřekla ani slovo. Ležela bez hnutí a nechala ho, aby ji hladil po boku, ale ani jednou se nepokusila svojí rukou dotknout té jeho, nemínila mu nijak opětovat něžnosti.
Pomalu usnula...