pondělí 4. března 2013

Jak?

Tohle je pro změnu zase jednou povídka s lesbickým párem, a, no, ehm... řekněme, že pro mě docela i netypická. Zkrátka, moc se nezasmějete. To jen, abyste neřekli, že jsem vás nevarovala... Byla, tuším, na TT 'Jdeme dál'.
Zírala jsem svoji ruku, kterou držela v dlaních. O plechový okenní parapet se rozpleskávaly drobné kapky deště. Chladnoucí káva zrovna zavoněla mým směrem. V bytě nad námi běhaly děti, slyšela jsem jejich dupání a uječené dohadování, co já vím, jestli o medvídka nebo o panenku. Z ulice se občas ozval motor projíždějícího auta.
A v našem obývacím pokoji bylo hrobové ticho.
Z očí mi kanuly slzy a dopadaly na spojené ruce.
Chtěla jsem reagovat, ale nemohla jsem. Něco říct, pohnout se.
Potřebovala jsem křičet, JEČET, jenže to nešlo.
Nechápala jsem, jak je možné, že ještě vůbec dýchám, že se mi nezastavilo srdce, že mozek prostě nevypnul a neposlal mě vstříc aspoň milosrdnému bezvědomí, když už ne rovnou smrti.
Někde hluboko uvnitř moje svědomí ječelo, že tohle není správné. Že já nemám být ta, co se teď sesype, že musím být silná, že ona potřebuje moji podporu, že se mám vzchopit a říct, že všechno bude v pohodě...
Nemohla jsem ani otevřít ústa, natožpak vydat byť jen sebepřiškrcenější hlásku.
Moje ruka se třásla, když se na ni něžně přitiskly horké rty.
Kapky deště už bušily do parapetu. Pod oknem už dlouho neprojelo žádné auto. Z horního bytu se ozýval rázný hlas matky dětí.
Třásla jsem se celá.
„No tak,“ uslyšela jsem hlas, ze kterého byl cítit hraný klid. „Jdeme dál, ne?“
Nevím, jak jsem se přiměla zvednout oči, jak jsem se donutila podívat se jí do tváře.
Nevím, jak se stalo, že se moje rty pohnuly.
„Jak?“ zeptala jsem se, tiše a chraptivě.
„Tak, jak jsme chtěly,“ usmála se na mě. „Jak jinak?“
„Jak jsme chtěly?“ špitla jsem. „Jet kolem světa? Vzít se? Mít dítě?“
Každé slovo, co jsem řekla, mě stálo spoustu psychických sil.
„Jo. No...“ kousla se do rtu. „To bude trochu komplikovanější. Ale tak to o chvilku odložíme, ne?“
Usmála se. Jak se mohla USMÍVAT?
„Odložíme,“ zopakovala jsem mechanicky. Oči se mi zalily dalším přívalem slz. „A ty tomu vážně věříš?“
„No jasně,“ přikývla. „A ty tomu věř taky.“
„JAK?“ zakňučela jsem. „Vždyť rakovina...“
Palcem mi otřela mokrou tvář.
„Hele. Podívej se na mě,“ řekla a za bradu mi zvedla hlavu. „Tak, hodná. Poslouchej. Našli to brzo. Bude to v pohodě, a ani nepřijdu o svoje sexy prsa. Tak kde je problém?“
„Mám... strach...“ špitla jsem. „Že o tebe přijdu.“
„Nic takovýho,“ zavrtěla hlavou. „Umírání nemám v plánu ještě nějakou dobu.“
„V plánu...“ zamumlala jsem.
„Hele. HELE,“ okřikla mě, když jsem se pokusila otočit. „Na mě se budeš dívat. Říkám ti, že neumírám. Jasný? Bude to v pohodě. Už jsi viděla, že bych nedokázala něco, co jsem si vzala do hlavy? Teď jsem si vzala do hlavy, že přežiju.“
„Ale...“
„Žádný ale,“ frkla. „Jdeme dál. Jasno? Sice oklikou, ale jdeme dál.“
Zadívala jsem se do jejích odhodlaných očí.
Pokusila jsem se usmát.
„Jdeme dál...“

Nikdy jsem ten její přístup k životu ani nepochopila, natož abych ho dokázala sdílet. Jako by ji nikdy nic nerozházelo. Jako by cokoliv, co se jí stalo, dokázala překonat prostě jen silou vůle.
Nad tím, co by většinu lidí na čas položilo, ona snad jen mávla rukou.
Všechno se dá překonat. Vždycky se dá jít dál.
Šla dál, když ji v sedmnácti rodiče vyhodili z domu poté, co ji přistihli s holkou, když musela bydlet u starší kamarádky, aspoň dokud nedokončí střední, a hned po vyučování jít do práce.
Šla dál, když ji jedna holka sprostě využila, a navrch okradla o většinu peněz.
Šla dál, když kvůli té samé holce navíc přišla o práci a neměla daleko k tomu, aby skončila pod mostem.
I když nic z toho jsem neviděla a vím to jen z vyprávění té její kamarádky.
Ne, že bych toho viděla málo.
„Jdeme dál.“ Když jsem tuhle větu slyšela poprvé, byly jsme spolu sotva dva měsíce, a já ujela se svojí bývalou. Čekala jsem konec, čekala jsem křik. Nečekala jsem úsměv. A klidnou prosbu, ať už to nedělám.
„Jdeme dál.“
Když jsme se musely přestěhovat do levnějšího bytu, protože mi snížili plat. Když nám soused dělal ze života peklo, protože mu došlo, že nejsme jen kamarádky. Když se pokusila dodělat si vysokou, jen aby po prvním roce odešla.
„Vždycky musíš jít dál. Když se budeš krčit v koutku a brečet nad svojí smůlou, ničeho nedosáhneš. V momentě, kdy odmítneš jít dál, prohrála jsi.“
Když jsem si spočetla její životní smůlu, nerozuměla jsem.
Věděla jsem, že já bych se dávno vzdala a přiznala prohru.
Ona?
„To se zvládne,“ zamumlala, když krátce po první chemoterapii vytáhla hlavu ze záchodové mísy. „Bude to dobrý. Jen mi pomoz do postele.“

Byl jasný, slunečný den. Na obloze ani mráček. Ve větvích stromů zpívali ptáci.
Klečela jsem na zemi, zírala na svoje spojené ruce a odhodlávala se vzhlédnout.
Zaslechla jsem rozjívený dětský hlas, co se na něco ptá, a vzápětí hlas staré ženy, co dítěti říká, ať se chová slušně, je tiše a na nic nesahá.
Neplakala jsem. Slzy už před drahnou dobou vyschly.
V hlavě mi šla pořád dokola tatáž slova. Slova vyslovená jen slabě a s námahou.
„Musíš jít dál. Slyšíš mě? Musíš jít dál.“
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na náhrobní kámen, černý se zlatým písmem, náhrobní kámen, co by se jí rozhodně nelíbil, ale na kterém trvali její rodiče, když si najednou vzpomněli, že mají, MĚLI dceru.
„Jak?“ zašeptala jsem.
Nečekala jsem odpověď. A nedočkala jsem se jí.
Slyšela jsem jen šumění listí ve větru.
„Miluju tě,“ znělo mi v hlavě. „Běž dál. Protože to ti říkám, jestli tě tam dole potkám dřív jak za padesát let, tak si mě nepřej.“
Bezmocně jsem zaryla nehty do země. Vznesla se ke mně vůně hlíny.
„Já nemůžu,“ zamumlala jsem a zavřela oči. „Já bez tebe nemůžu...“
Stejná slova, co jsem řekla v tom odporně bílém nemocničním pokoji.
„Musíš,“ odpověděla tehdy. „Pro mě musíš.“
„Ne...“ špitla jsem tehdy i teď.
V hlavě mi bleskl její unavený úsměv.
„Ale jo. Ty to dokážeš. Já vím, že jo...“
Po tvářích mi přece jen ještě steklo pár slz. Oči jsem upírala na černý mramor, ve kterém se odráželo sluneční světlo. Možná by se jí přece jen trochu líbil.
„Takže...“ řekla jsem tiše. „Jdeme dál?“

2 komentáře:

  1. Páni. Totálně mi to vyrazilo dech. Myslím si, že maličká změna ve stylu psaní ti jenom prospěje ;) :). Stejně tak, jak umíš psát skvělé vtipné povídky, umíš vystihnout vážné situace a pravé emoce. Nevím, jestli jsi rakovinu ve své rodině zažila, ale každopádně jsi mě do toho děje tak vtáhla, že jsem odmítala odejít. Chtěla jsem tam jen sedět vedle ní a poklepat jí na rameno, že to bude v pořádku. Málem mi ukápla slza... :)

    OdpovědětVymazat