Máš pocit, že seš originální?

"Tak co? Máš pocit, že seš originální?"

Zvednu hlavu a zadívám se do těch čokoládových očí.
"Co zase chceš?" zavrčím.
"Ále. Jen tak otravuju."
"A důkladně."
Ušklíbne se.
"Víš, já tady taky vůbec nemusim bejt."
"NE?!"
Překvapeně pootevře ústa a nevěřícně na mě zírá.
"Tak HELE!" zavrčí posléze. "Jestli tě snad OBTĚŽUJU..."
"Tohle si snad ani nezaslouží komentář."
Vztekle našpulí rty. Zhluboka se nadechne.
"Stačí říct. Já zmizím."
"Probůh," vzdychnu. "Jsou všechny Múzy tak neskutečně urážlivý, nebo jen já mám takovou smůlu?"
"Hádej," usměje se sladce.
"Tipuju to na smůlu."
"No, já bych to nenazval přímo SMŮLOU, protože lepší Múzu sis nemohla přát, že ano, ale... Jo. Trefa."
Přemítám, jestli si ještě vůbec pamatuje, na co se mě to původně ptal. Podle toho, jak zaujatě sleduje strop, hádám, že ne.
Nejspíš už stihnul zapomenout i vlastní jméno.
"Proč ses ptal na to, jestli mám pocit, že jsem originální?" zeptám se, když se rozhodnu, že ano, jsem moc zvědavá na to, abych mlčela.
"Co?" zamrká a přesune pohled na mě. "Jo, tohle. Ále. Jen mě to tak napadlo."
"Napadlo."
Kývne a zakření se.
"Jo. Napadlo. Přemýšlel jsem."
"No nekecej."
Přimhouří oči.
"PŘEMÝŠLEL," sdělí mi důrazně. "Už jsi slyšela o tom, že všechno, co se dalo napsat, už bylo napsaný? Všechny základní příběhy už někdo vymyslel? Už můžeš měnit maximálně tak okolnosti a lehce průběh, ale PODSTATU, tu už před tebou zaručeně někdo napsal?"
"Blá. Blá. Blá," ušklíbnu se otráveně.
"Hele. Tohle je pravda."
"Jasně, a ty to musíš vědět, co?"
"Áno," odsouhlasí.
Když se jeho oči stočí k podlaze (a podezřele dlouho na ni zůstanou upřené), usoudím, že už zase ztratil pozornost.
"Proč se ptáš, jestli mám pocit, že jsem originální?"
"Hm... Jen tak. Zajímá mě tvůj názor. Jak vlastně můžeš bejt ve psaní ORIGINÁLNÍ?"
"No..." zamyslím se. "Tím, že tu PODSTATU, co podle tebe už zaručeně někdy někdo napsal, našroubuju na absolutně jiný okolnosti? Změním tu omáčku kolem? Napíšu to JINAK?"
"Ty nebudeš docela blbá."
"O co ti jde?"
"Ále, o nic..."
"Nechceš mě to nechat psát pozpátku, nebo tak něco, VIĎ?"
Jeho ústa se zase mírně pootevřou, ale tentokrát je to kvůli tomu, že jeho mozek pracuje na plné obrátky.
"Hele..."
"NE!" přeruším ho rázně. "Žádný takový kraviny!"
"Ale proč ne?" zabručí. "Byla by to zábava!"
"Necháš toho, potvoro?!"
"Neříkej mi potvoro!" založí ruce na prsou.
Zavrtím hlavou.
"Hele. Vymysli nějakej jinej způsob, jak bejt originální, ano? Koneckonců, je to TVOJE práce."
"Ts. Tohle snad není možný."
"PROBLÉM?" frknu.
"Ano!" kývne. "Přijde ti, že toho snad dělám málo? Někdy mi může skoro vybuchnout hlava, jak se snažím přijít na něco, co zaujme, něco, co TY rovnou neodsoudíš jako kravinu, něco, co bude aspoň trochu jiný!"
"MNĚ zas může prasknout hlava z toho, jak mi do ní ty svý nápady neustále cpeš, takže TOHLE fakt nevytahuj."
"No jasně,že ti je cpu. Víš, jak je to poslední dobou hrozně těžký, donutit tě něco napsat? Skoro mi přijde, že bys radši dělala cokoliv, jen ne psala."
"COKOLIV zase ne."
"Ach, jasně. Pár věcí bys chtěla dělat ještě míň, bungee jumping bez lana, krmení krokodýlů vlastníma končetinama..."
"Nebo úklid."
"To mi připomíná, kdy jsi naposledy zálohovala svý psaní?"
"Zmlkni."
"Jen počkej, až zase jednou budeš lovit z paměti třicet stránek, zaručeně se z toho-"
"Když ti slíbím, že zítra budu psát, budeš TICHO?"
"Ne. Ale hele, už vím, čím můžeš bejt originální. Svým PŘÍSTUPEM. Protože jestli najdeš někoho, kdo psaní tolik miluje, ale vlastně na něj tolik kašle, tak to bude skoro-"
"Ty prostě nebudeš mlčet."
"Ne. No jen si to vezmi. Člověk, teda, Múza tě musí ke všemu nutit, nezálohuješ, neřídíš se žádnejma pravidlama-"
"Hele, za to můžeš především ty!"
"-chceš si vydávat sama-"
"TVŮJ výmysl."
"Detail! A krom toho všeho, ehm... Sakra. Nějak jsem ztratil nit."
Zhluboka se nadechnu a snažím se počítat do deseti, zatímco on se urputně drbe na hlavě, jako by mu to snad mělo pomoct najít onu ztracenou myšlenku.
"Drahoušku..." ozvu se, když ani u padesáti mi teplota krve neklesne pod bod varu. "Už vím, čím budu originální."
"Jo?" zadívá se na mě zmateně. "A přišla jsi na to sama?"
"Jistě," usměju se. "Budu muset sama přicházet na víc věcí. Budu originální tím, že budu pracovat bez Múzy."
Polkl.
"Hele... Víš, že ten vražednej lesk v očích ti moc sluší?"
"Jo? To je fajn, že se ti líbí. Bude to poslední věc, co v životě uvidíš."
"M-Múzu nemůžeš zabít."
"Neříkáš to zrovna jistě."
"A-ale JSEM si jistej."
"Možný. Já bych to stejně zkusila, když dovolíš."
Než se stihnu třeba jen zvednout z gauče, Múza se s hlasitým zaječením vypaří.
Zavřu oči a oddechnu si.
"No konečně," zašeptám tiše.
Natáhnu ruku, abych mohla zaklapnout notebook a jít si lehnout.
"Stejně bys to neudělala," ozve se nade mnou. "Na to mě moc miluješ. Co by sis beze mě počala, hm?"
"Takže mě zase nenecháš spát, co?" zeptám se odevzdaně.
"Hm... ne. Zkusíme se mrknout na ty originální nápady, co ty na to?"
Vzhlédnu a zírám přímo do čokoládových očí.
"A nemůžu bejt radši průměrná?"